Nový domov
Fajn, takže další kapitola :) Není zas tak špatná, ale to až po dlouhé úpravě jistých nejasností a kravin. Je to trošku nudné, ale to bude asi dlouho... ale slibuju, že konec RedRose2 je to vážně napínavý a epic :D Nebo aspoň se o to snažim xD

"Takže… Mittia mi říkala, že jsi se rozhodl pro život ninji v naší vesnici, je to tak?" zeptal se přísně Hokage synovce své sestry.
"Ano, je to tak," odvětil Seiji a podíval se na Mit, která stála za Hokagem. Krátce na něj kývla a Seiji zaznamenal náznak úsměvu na její obvykle chladné tváři.
"Fajnés…" řekl vesele Naruto a Mit se z toho výrazu objevila u tváře objevila kapička. "Mit mi řikala, že jsi zkušený bojovník, jako jediná tě viděla bojovat… Proto ti dávám čelenku, ale oficiální hodnost ti nemohu předat… Budeš muset složit zkoušky, ale tím tě prozatím nebudu obtěžovat… Teď můžeš jít… Mit, bude bydlet u vás, protože jste jeho jediná rodina… s tvým otcem jsem to probíral, nic nenamítá, a tvá matka je z toho uřpímně nadšená… Tobě to předpokládám taky nevadí, takže šup, ukaž mu, kde bude žít a už konečně padejte!" vyhnal je a unaveně si položil nohy na stůl.
Mittia kývla na Seijiho a oba odkráčeli na ulice Konohy.
"Jací jsou tvoji rodiče?" zeptal se po dlouhé chvíli mlčení Seiji.
Mittia pokrčila rameny. "Táta je hodně podobnej Sasukemu, tvému tátovi a moje máma je hodně podobná Hokage-sama, mému strýcovi… vyvoď si z toho něco," řekla.
Seiji se ušklíbl. "Vážně tam musim bydlet?"
"No asi nic jiného ti nezbývá… Ale zas tak strašní nejsou, dá se to přežít. Hodně často chodí na mise, tak se s nimi moc potkávat asi nebudeš. "
Seiji se rozhlédl kolem sebe, jestli se někdo nedívá a rychle ji políbil na tvář. "Tím líp pro nás, že?," uličnicky se usmál a šli mlčky dál.
Když už byli na verandě od jejich domova, Mit se ještě zarazila.
"Jen tak mimochodem… mám retardovanýho mladšího bratra, tak se nediv," řekla a otevřela dveře.
"To jsi mi teda oznámila brzo," polkl Seiji.
Oba vstoupili do domu a zuli se.
"Halo?! Je někdo doma?!" zaječela Mittia.
Chvilku se nic neozývalo, ale pak dolů po schodech seběhl Mittiin "retardovaný" bratr, jen ve slipech.
"Jé čau Mit! To je tvůj kluk?" zeptal se a doběhl k nim.
Mittia se plácla rukou do čela a Seiji vyprskl smíchy.
"Co je?" podivil se mladší Uchiha.
"Tohle je tvůj bratranec, idiote! A obleče se sakra, mamka včera prala!" vyjela na svého bratra Mit a ukázala prstem na schody, aby zmizel do svého pokoje.
Mashiro si odfrkl a odběhl po schodech do svého pokoje, přičemž bral schody po dvou.
Seiji se konečně zklidnil a podíval se na Mittii. "Tak s timhle musíš žít, jo? Ani se nedivim, že jsi trávila tolik času ve věznici se mnou," ušklíbl se.
Mittia se usmála a položila hlavu na jeho hruď a nasála jeho slastnou vůni, která tak moc připomínala mátu. Seiji se usmál, objal ji a políbil do vlasů.
Mit najednou zvedla hlavu a vymotala se z jeho objetí. "Pojď, určitě máš hlad, po tom, co jsi musel jíst ty vězeňský blivajzy," řekla, chytla ho za ruku a táhla ho do kuchyně, kde ho posadila na židli ke stolu a položila před něj talíř s ramenem, který nechala na sporáku její matka s nápisem ,Pro Seijiho'.
Seiji se na to hladově podíval, ale pak mu spočinul pohled na Mittii, která nic nejedla, jen pila vodu ze sklenice.
"Ty nebudeš jíst?" zeptal se.
Mittia zavrtěla hlavou. "Nemám hlad. Jedla jsme před tím, než jsme šli k Hokagemu. Jim jenom jednou, dvakrát, za den, takže mi to bohatě stačilo," uklidnila ho… nebo aspoň se snažila.
Seiji nadzvedl obočíi. "Ty jíš tak málo a při tom jsi v pubertě? To z tebe rodiče musí mít radost," uchechtl se.
"Vlastně ani moc ne," povzdychla si Mit.
Najednou se ozvalo bouchnutí domovních dveří.
"Nazdar děcka! Jsme doma!" ozval se ženský melodický hlas a do kuchyně za nimi vešly dvě postavy - vysoký pohledný muž s černými dlouhými vlasy, svázanými do culíku, a překrásná rusovlasá žena s vlasy ještě delšími než Mit, do teď si Seiji myslel, že to ani není možné.
Když spatřili Seijiho, lehce se zajíkli z té podobnosti mezi ním a Sasukem, ale pak se oba od srdce usmáli. Itachi k němu došel.
"Seiji… rád tě konečně poznávám," řekl a přátelsky položil ruku na jeho rameno.
Aneko se k němu přidala, sehla se ke svému synovci a políbila ho na tvář. "Také tě moc ráda poznávám," řekla se svým starostlivým mateřským hlasem.
Seiji byl lehce vyveden z rovnováhy, když k němu projevili takové přátelství a zvlášť, když ho jeho vlastní teta objala, protože se mu k nosu dostala krásná vůně... vůně domova. Když se vzpamatoval, usmál se a kývl. "Em, já vás taky, Itachi-sama, Aneko-sama," řekl trošku nervózně.
Mittia to poznala a začala odhánět rodiče. "Huš! Seiji má hlad! Konečně po týdnu může jíst něco pořádnýho, tak ho laskavě nechte dojíst!" řekla se smíchem a práskla za nimi dveřmi od kuchyně, takže tam teď byli jen sami dva.
"Díky," vydechl Seiji a znaveně se skácel na židli.
"Není zač," mrkla na něj Mittia a dopila skleničku vody. Došla ke dřezu a napustila si opět plnou sklenici.
Seiji se vrhl na jídlo, takže za chvilku bylo v jeho trávicí soustavě. Mittia vzala talíř a položila ho do dřezu, spolu se svou skleničkou. Pak vzala svého milého za ruku a začala ho táhnout ven z kuchyně.
"Pojď, ukážu ti tvůj pokoj!" řekla a spolu vyběhli po schodech a ignorovali zvědavé pohledy rodičů.
"Tak tady budeš spát," oznámila Mittia a ukázala mu pokoj pro hosty. Byl jedním slovem hezký - bílé stěny, dokonale vymalované, bez jediné nedokonalosti, šedý čistý koberec, na oknech byly zelené závěsy, nábytek z bambusového dřeva a postel byla povlečena zelenobílým povlečením. A aby to nebylo všechno, vonělo to tam po nově vypraném prádle (ta božská vůně^^).
"Páni. To je nádhernej pokoj… vždycky jsem spal jen v hotelech, nebo ve stanech s otcem… nikdy jsem neměl svůj vlastní…" užasl Seiji.
Mittia se usmála. "A navíc bydlíš hned vedle mě, takže pokud nastanou problémy, stačí jen zavolat."
Seiji se usmál a pohladil ji po tváři. Chtěl ji políbit, ale Mit trošku couvla a dala mu před obličej železný klíč.
"Tohle je klíč od tvého pokoje, kdyby ses chtěl zamknout. Já už budu muset jít… bohužel máme schůzku s dementama z ANBU, ale snad si tu beze mě poradíš… Jsou tu knihy a když tak se můžeš i bavit s rodičema, kteří jen tak mimochodem čekají, aby se s tebou mohli seznámit…" řekla Mittia a ušklíbla se.
Dlouze ho políbila a pak vyběhla z jeho pokoje pryč.
Seiji se nadechl a odešel dolů, připraven na dlouhé úmorné seznamování se s jeho tetou a strýcem… nemluvě o tom, že se k tomu všemu pak přidal i jeho "retardovaný" bratranec… Ale což o to? Padli si do oka a celé odpoledne spolu s večerm bylo pěkné a vtipné.
"Ano, je to tak," odvětil Seiji a podíval se na Mit, která stála za Hokagem. Krátce na něj kývla a Seiji zaznamenal náznak úsměvu na její obvykle chladné tváři.
"Fajnés…" řekl vesele Naruto a Mit se z toho výrazu objevila u tváře objevila kapička. "Mit mi řikala, že jsi zkušený bojovník, jako jediná tě viděla bojovat… Proto ti dávám čelenku, ale oficiální hodnost ti nemohu předat… Budeš muset složit zkoušky, ale tím tě prozatím nebudu obtěžovat… Teď můžeš jít… Mit, bude bydlet u vás, protože jste jeho jediná rodina… s tvým otcem jsem to probíral, nic nenamítá, a tvá matka je z toho uřpímně nadšená… Tobě to předpokládám taky nevadí, takže šup, ukaž mu, kde bude žít a už konečně padejte!" vyhnal je a unaveně si položil nohy na stůl.
Mittia kývla na Seijiho a oba odkráčeli na ulice Konohy.
"Jací jsou tvoji rodiče?" zeptal se po dlouhé chvíli mlčení Seiji.
Mittia pokrčila rameny. "Táta je hodně podobnej Sasukemu, tvému tátovi a moje máma je hodně podobná Hokage-sama, mému strýcovi… vyvoď si z toho něco," řekla.
Seiji se ušklíbl. "Vážně tam musim bydlet?"
"No asi nic jiného ti nezbývá… Ale zas tak strašní nejsou, dá se to přežít. Hodně často chodí na mise, tak se s nimi moc potkávat asi nebudeš. "
Seiji se rozhlédl kolem sebe, jestli se někdo nedívá a rychle ji políbil na tvář. "Tím líp pro nás, že?," uličnicky se usmál a šli mlčky dál.
Když už byli na verandě od jejich domova, Mit se ještě zarazila.
"Jen tak mimochodem… mám retardovanýho mladšího bratra, tak se nediv," řekla a otevřela dveře.
"To jsi mi teda oznámila brzo," polkl Seiji.
Oba vstoupili do domu a zuli se.
"Halo?! Je někdo doma?!" zaječela Mittia.
Chvilku se nic neozývalo, ale pak dolů po schodech seběhl Mittiin "retardovaný" bratr, jen ve slipech.
"Jé čau Mit! To je tvůj kluk?" zeptal se a doběhl k nim.
Mittia se plácla rukou do čela a Seiji vyprskl smíchy.
"Co je?" podivil se mladší Uchiha.
"Tohle je tvůj bratranec, idiote! A obleče se sakra, mamka včera prala!" vyjela na svého bratra Mit a ukázala prstem na schody, aby zmizel do svého pokoje.
Mashiro si odfrkl a odběhl po schodech do svého pokoje, přičemž bral schody po dvou.
Seiji se konečně zklidnil a podíval se na Mittii. "Tak s timhle musíš žít, jo? Ani se nedivim, že jsi trávila tolik času ve věznici se mnou," ušklíbl se.
Mittia se usmála a položila hlavu na jeho hruď a nasála jeho slastnou vůni, která tak moc připomínala mátu. Seiji se usmál, objal ji a políbil do vlasů.
Mit najednou zvedla hlavu a vymotala se z jeho objetí. "Pojď, určitě máš hlad, po tom, co jsi musel jíst ty vězeňský blivajzy," řekla, chytla ho za ruku a táhla ho do kuchyně, kde ho posadila na židli ke stolu a položila před něj talíř s ramenem, který nechala na sporáku její matka s nápisem ,Pro Seijiho'.
Seiji se na to hladově podíval, ale pak mu spočinul pohled na Mittii, která nic nejedla, jen pila vodu ze sklenice.
"Ty nebudeš jíst?" zeptal se.
Mittia zavrtěla hlavou. "Nemám hlad. Jedla jsme před tím, než jsme šli k Hokagemu. Jim jenom jednou, dvakrát, za den, takže mi to bohatě stačilo," uklidnila ho… nebo aspoň se snažila.
Seiji nadzvedl obočíi. "Ty jíš tak málo a při tom jsi v pubertě? To z tebe rodiče musí mít radost," uchechtl se.
"Vlastně ani moc ne," povzdychla si Mit.
Najednou se ozvalo bouchnutí domovních dveří.
"Nazdar děcka! Jsme doma!" ozval se ženský melodický hlas a do kuchyně za nimi vešly dvě postavy - vysoký pohledný muž s černými dlouhými vlasy, svázanými do culíku, a překrásná rusovlasá žena s vlasy ještě delšími než Mit, do teď si Seiji myslel, že to ani není možné.
Když spatřili Seijiho, lehce se zajíkli z té podobnosti mezi ním a Sasukem, ale pak se oba od srdce usmáli. Itachi k němu došel.
"Seiji… rád tě konečně poznávám," řekl a přátelsky položil ruku na jeho rameno.
Aneko se k němu přidala, sehla se ke svému synovci a políbila ho na tvář. "Také tě moc ráda poznávám," řekla se svým starostlivým mateřským hlasem.
Seiji byl lehce vyveden z rovnováhy, když k němu projevili takové přátelství a zvlášť, když ho jeho vlastní teta objala, protože se mu k nosu dostala krásná vůně... vůně domova. Když se vzpamatoval, usmál se a kývl. "Em, já vás taky, Itachi-sama, Aneko-sama," řekl trošku nervózně.
Mittia to poznala a začala odhánět rodiče. "Huš! Seiji má hlad! Konečně po týdnu může jíst něco pořádnýho, tak ho laskavě nechte dojíst!" řekla se smíchem a práskla za nimi dveřmi od kuchyně, takže tam teď byli jen sami dva.
"Díky," vydechl Seiji a znaveně se skácel na židli.
"Není zač," mrkla na něj Mittia a dopila skleničku vody. Došla ke dřezu a napustila si opět plnou sklenici.
Seiji se vrhl na jídlo, takže za chvilku bylo v jeho trávicí soustavě. Mittia vzala talíř a položila ho do dřezu, spolu se svou skleničkou. Pak vzala svého milého za ruku a začala ho táhnout ven z kuchyně.
"Pojď, ukážu ti tvůj pokoj!" řekla a spolu vyběhli po schodech a ignorovali zvědavé pohledy rodičů.
"Tak tady budeš spát," oznámila Mittia a ukázala mu pokoj pro hosty. Byl jedním slovem hezký - bílé stěny, dokonale vymalované, bez jediné nedokonalosti, šedý čistý koberec, na oknech byly zelené závěsy, nábytek z bambusového dřeva a postel byla povlečena zelenobílým povlečením. A aby to nebylo všechno, vonělo to tam po nově vypraném prádle (ta božská vůně^^).
"Páni. To je nádhernej pokoj… vždycky jsem spal jen v hotelech, nebo ve stanech s otcem… nikdy jsem neměl svůj vlastní…" užasl Seiji.
Mittia se usmála. "A navíc bydlíš hned vedle mě, takže pokud nastanou problémy, stačí jen zavolat."
Seiji se usmál a pohladil ji po tváři. Chtěl ji políbit, ale Mit trošku couvla a dala mu před obličej železný klíč.
"Tohle je klíč od tvého pokoje, kdyby ses chtěl zamknout. Já už budu muset jít… bohužel máme schůzku s dementama z ANBU, ale snad si tu beze mě poradíš… Jsou tu knihy a když tak se můžeš i bavit s rodičema, kteří jen tak mimochodem čekají, aby se s tebou mohli seznámit…" řekla Mittia a ušklíbla se.
Dlouze ho políbila a pak vyběhla z jeho pokoje pryč.
Seiji se nadechl a odešel dolů, připraven na dlouhé úmorné seznamování se s jeho tetou a strýcem… nemluvě o tom, že se k tomu všemu pak přidal i jeho "retardovaný" bratranec… Ale což o to? Padli si do oka a celé odpoledne spolu s večerm bylo pěkné a vtipné.
Když se Mittia konečně vrátila domů, bylo něco po dvanácté večer. Byla hrozně unavená, takže jakmile došla k sobě do pokoje, mrskla sebou na postel. Objevil se jí před očima obraz Seijiho, ale sotva stačila v duchu říct jeho jméno, upadla do hlubokého spánku beze snů.
"Vstávat Mit, je ráno!" ozval se sladký ženský hlas a jemně s ní někdo zatřásl.
Mittia otevřela oči a podívala se na svou identickou matku. "Co je?" zeptala se a zívla.
Aneko se usmála. "S otcem si myslíme, že bys měla Seijimu ukázat Konohu… Chtělo by se ti? Seiji už ten návrh přijal, ale samozřejmě ještě musíš souhlasit i ty."
Mittii se ze začátku vůbec nechtělo, ale jakmile zaslechla, že Seiji by chtěl, tak se usmála. "Jasně, proč ne? Přeci jen… je to můj bratranec, ne?"
Aneko se zazubila. "Seiji bude rád! A teď se převlíkni a padej se dolů nasnídat! Jsi poslední v posteli!" řekla jí a odešla pryč.
Mittia si všimla, že na sobě má stále ANBU stejnokroj. Povzdychla si a oblékla si své každodenní oblečení - dlouhé modré tričko se znakem Uchiha klanu a černé kraťasy končící těsně nad koleny. Jakmile vykonala i všechnu hygienu, seběhla dolů, kde už u stolu čekal Seiji.
"Tak jdeme?" zeptala se ho zvesela.
Seiji svraštil čelo. "Počkat! Ty nebudeš snídat?" zeptal se, protože dočista zapomněl na Mittiinu denní spotřebu jídla.
"Nemám hlad," řekla rychle Mit, chytla ho za ruku a táhla ho ven z domu.
Mittia otevřela oči a podívala se na svou identickou matku. "Co je?" zeptala se a zívla.
Aneko se usmála. "S otcem si myslíme, že bys měla Seijimu ukázat Konohu… Chtělo by se ti? Seiji už ten návrh přijal, ale samozřejmě ještě musíš souhlasit i ty."
Mittii se ze začátku vůbec nechtělo, ale jakmile zaslechla, že Seiji by chtěl, tak se usmála. "Jasně, proč ne? Přeci jen… je to můj bratranec, ne?"
Aneko se zazubila. "Seiji bude rád! A teď se převlíkni a padej se dolů nasnídat! Jsi poslední v posteli!" řekla jí a odešla pryč.
Mittia si všimla, že na sobě má stále ANBU stejnokroj. Povzdychla si a oblékla si své každodenní oblečení - dlouhé modré tričko se znakem Uchiha klanu a černé kraťasy končící těsně nad koleny. Jakmile vykonala i všechnu hygienu, seběhla dolů, kde už u stolu čekal Seiji.
"Tak jdeme?" zeptala se ho zvesela.
Seiji svraštil čelo. "Počkat! Ty nebudeš snídat?" zeptal se, protože dočista zapomněl na Mittiinu denní spotřebu jídla.
"Nemám hlad," řekla rychle Mit, chytla ho za ruku a táhla ho ven z domu.
"Jíš ty vůbec někdy?" zeptal se Seiji, když už měli prohlídku za sebou a odešli do parku, aby měli i chvilku pro sebe.
Mittia pokrčila rameny. "Sem tam… proč?"
"Sem tam?! Musíš jíst! Jinak umřeš hlady!"
"Zas tak špatně na tom nejsem. Když budu dostatečně pít, je to docela v pohodě, a navíc mě mamka dopuje tabletkama na imunitu, na doplnění stravy a podobný kraviny, a jednou denně si do vody hodim rozpustnej vitamín C, takže mám přísun živin a tak," usmála se zářivě Mit.
"Ale já to myslím vážně… budeš mít problémy se žaludkem, bude tě bolet břicho a budeš mít křeče! Je to stejný jako bys snědla zkažený jídlo a to není nic příjemného, to ti povídam," zazubil se Seiji nad náhlou vzpomínkou.
Mittia se rozhlédla kolem sebe, zda-li je někdo nepozoruje. Pak se k němu nahnula a darovala mu polibek na čelo. "Už jsem ti to vysvětlila, všechno je v pohodě s těma všem tabletkama a spoustou vody."
Seiji svraštil čelo. "Tak proto vždycky když ostatní jí, ty si naliješ jen sklenici vody…"
Mit nadzvedla obočí. "Všiml sis?"
"Toho si nejde nevšimnout…"
"Mit?" ozval se za nimi hlas.
Oslovená zmrzla… Poznala ten hlas. "Shito…" zavrčela.
Seiji se zvědavě podíval na toho narušitele. Byl to chlapec, stejně starý jako oni, měl dlouhé hnědé vlasy a zvláštní levandulové oči.
"Co tu chceš?" zeptal se ho chladně Uchihovsky Seiji.
Shito na něj upřel svůj pohled. "Mohl bych se tě zeptat na to samé, vězni!"
Mittia se zamračila. "On už není vězeň, Hokage-sama ho propustil, protože je to jen chlapec, žádný vrah, který by si zasloužil přístup ANBU k vězňům S ranku… Nyní je z něj právoplatný ninja Konohy."
Shito se začal bránit. "Klid, Mit! Jen jsem tě tu viděl, tak jsem si řekl, že bych tě mohl někam pozvat, co ty na to?" zeptal se s jeho typickým roztomilým úsměvem.
Seiji se podíval na Mit, ale ta ignorovala jeho pohled. Rozpřáhla se pěstí a dala Shitovi pořádnou ránu do nosu, že by nebylo divu, kdyby mu ho zlomila…
"Zaprvé, nikam s tebou nepůjdu! To že mi tě bylo líto a letmo jsem tě kdysi políbila neznamená, že s tebou začínám chodit, já k tobě necítim nic jiného, než prostou spolupráci! Zadruhé, chovej trochu úcty k mému bratranci, není to žádný odporný brouk, který se přehlíží!" řekla s vražedným pohledem a dala mu ještě jednou pěstí tak, že odletěl až do křoví. Nevěděla proč, ale jeho přítomnost ji tak rozdráždila, že by byla schopná ho i zabít... Pak si jen o sebe oprášila ruce a se zvednutou hlavou odkráčela pryč ze zahrady.
Seiji se nemohl nezasmát na Shitův účet, ale hned na to doběhl Mit.
"To od tebe bylo hezký… zastat se mě," usmál se… Ne tak emařsky jako doposud, ale upřímně, od srdce.
Mittia se na něj podívala. "Co se tohohle ztracenýho případu týče, stane se to asi ještě hodněkrát," ušklíbla se, ale hned na to se rozesmála a rozběhla se k Uchiha sídlu. Seiji svraštil čelo a rozběhl se za ní.
Mittia pokrčila rameny. "Sem tam… proč?"
"Sem tam?! Musíš jíst! Jinak umřeš hlady!"
"Zas tak špatně na tom nejsem. Když budu dostatečně pít, je to docela v pohodě, a navíc mě mamka dopuje tabletkama na imunitu, na doplnění stravy a podobný kraviny, a jednou denně si do vody hodim rozpustnej vitamín C, takže mám přísun živin a tak," usmála se zářivě Mit.
"Ale já to myslím vážně… budeš mít problémy se žaludkem, bude tě bolet břicho a budeš mít křeče! Je to stejný jako bys snědla zkažený jídlo a to není nic příjemného, to ti povídam," zazubil se Seiji nad náhlou vzpomínkou.
Mittia se rozhlédla kolem sebe, zda-li je někdo nepozoruje. Pak se k němu nahnula a darovala mu polibek na čelo. "Už jsem ti to vysvětlila, všechno je v pohodě s těma všem tabletkama a spoustou vody."
Seiji svraštil čelo. "Tak proto vždycky když ostatní jí, ty si naliješ jen sklenici vody…"
Mit nadzvedla obočí. "Všiml sis?"
"Toho si nejde nevšimnout…"
"Mit?" ozval se za nimi hlas.
Oslovená zmrzla… Poznala ten hlas. "Shito…" zavrčela.
Seiji se zvědavě podíval na toho narušitele. Byl to chlapec, stejně starý jako oni, měl dlouhé hnědé vlasy a zvláštní levandulové oči.
"Co tu chceš?" zeptal se ho chladně Uchihovsky Seiji.
Shito na něj upřel svůj pohled. "Mohl bych se tě zeptat na to samé, vězni!"
Mittia se zamračila. "On už není vězeň, Hokage-sama ho propustil, protože je to jen chlapec, žádný vrah, který by si zasloužil přístup ANBU k vězňům S ranku… Nyní je z něj právoplatný ninja Konohy."
Shito se začal bránit. "Klid, Mit! Jen jsem tě tu viděl, tak jsem si řekl, že bych tě mohl někam pozvat, co ty na to?" zeptal se s jeho typickým roztomilým úsměvem.
Seiji se podíval na Mit, ale ta ignorovala jeho pohled. Rozpřáhla se pěstí a dala Shitovi pořádnou ránu do nosu, že by nebylo divu, kdyby mu ho zlomila…
"Zaprvé, nikam s tebou nepůjdu! To že mi tě bylo líto a letmo jsem tě kdysi políbila neznamená, že s tebou začínám chodit, já k tobě necítim nic jiného, než prostou spolupráci! Zadruhé, chovej trochu úcty k mému bratranci, není to žádný odporný brouk, který se přehlíží!" řekla s vražedným pohledem a dala mu ještě jednou pěstí tak, že odletěl až do křoví. Nevěděla proč, ale jeho přítomnost ji tak rozdráždila, že by byla schopná ho i zabít... Pak si jen o sebe oprášila ruce a se zvednutou hlavou odkráčela pryč ze zahrady.
Seiji se nemohl nezasmát na Shitův účet, ale hned na to doběhl Mit.
"To od tebe bylo hezký… zastat se mě," usmál se… Ne tak emařsky jako doposud, ale upřímně, od srdce.
Mittia se na něj podívala. "Co se tohohle ztracenýho případu týče, stane se to asi ještě hodněkrát," ušklíbla se, ale hned na to se rozesmála a rozběhla se k Uchiha sídlu. Seiji svraštil čelo a rozběhl se za ní.






