close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
RedRose2 právě v prodeji!
*
Následující povídka: Pain of RedRose (od ??. ??. 2013)
*
Nový vzhled stáhnutý z animeandmusic.blog.cz!

Sonnenuntergang 1. kapitola

22. září 2012 v 12:59 | Atarashii |  Sonnenuntergang

Jen takové seznámení...



Atarashii: Měla bych se představit… Jmenuji se Uchiha Atarashii, ale říká se mi i Shii - je mi patnáct let a jsem prostřední ze tří sourozenců, Itachiho Sasukeho a mě. Mému staršímu pubertálnímu bratrovi je osmnáct let a mému mladšímu otravnému bratrovi, kterému žádná neodolá, je dvanáct. S Itachim chodíme na akademii v centru Tokia, zatímco Sasuke chodí na matematicko-fyzickou školu na samém okraji hlavního města, kde vlastně bydlíme. Moje oblíbené barvy jsou modrá a černá, koníčky jsou atletické sporty, tenis, plavání,…
Jsem typický Uchiha - bledá pleť, černé dlouhé vlasy, vysoká postava,… Jediné co je na mě zvláštního jsou mé oči, zářivě modré plné veselí. Ptala jsem se na to rodičů, ale oni jen řekli, že to mám pravděpodobně po někom z prapředků, což je velice zvláštní, protože nikdo v historii rodu Uchiha neměl modré oči… když říkám, že nikdo, myslím tím nikdo.
A ještě abych nezapomněla -> hraji na housle už od pěti let a v jedenácti jsem byla přeřazena do orchestru (pyšná tvářička).

Itachi: Já se rozepisovat moc nemusím… Jmenuji se Uchiha Itachi, osmnáct mi bude až za týden, ale rodina mě už považuje za dospělého. Chodím se svou o tři roky mladší sestrou do akademie ANBU, která je zaměřená na výchovu policie -> Pokud se někdo chce stát policistou v Tokiu, měl by mít diplom z této školy. Pro našeho otce to hodně znamená, protože on sám je komisařem. To ostatní je nepodstatné, takže to sem snad nemusím psát…

Sasuke: Jmenuji se Uchiha Sasuke… Jak už psali mí sourozenci, jsem nejmladší z nich, je mi dvanáct let, chodím na školu, která se zaměřuje na matematiku a fyziku… Jsem asi jediný ze sourozenců, který se nechce stát policajtem… mám jiné přání - být právník. Avšak nejdříve chci studovat své oblíbené předměty. S matkou už mám domluvené, že v patnácti přestoupím na právnickou fakultu.
Neznámo proč na mě mají holky úchylku a moji sourozenci si ze mě kvůli tomu pořád jenom dělají srandu. Hmm… Stejně jsem jim vytřel zraky, když jsem si našel holku. Je ze stejné školy, dokonce i třídy jako já a jmenuje se Sakura. Je to pro mě něco jako trumf, protože Atarashii například ještě žádný vztah neměla a o Itachim také nic nevím… ale on se nesvěřuje -> třeba už spal se všema holkama z Japonska (nevinný kukuč, který následuje zděšená tvář doprovázející praskáním Itachiho kloubů na rukou)

"Jsem doma!" ozval se dívčí sladký hlas, který doprovodilo bouchnutí domovních dveří.
Jakmile se tak stalo, objevila se u jejích nohou chlupatý váleček s hyperaktivním ocasem -> jejich rodinná fena, husky. Pojmenovali ji Stín, protože má ráda stíny a také proto, že se všude tak náhle objeví, aniž by ji někdo viděl přicházet.
"Atarashii! Kde máš Itachiho?" ozval se další sladký hlas, ze kterého se dalo poznat, že patří někomu spíše staršímu.
Ještě než modrooká dívka odpověděla, nadechla se té sladké domovní vůně, kterou přerušovala vůně lososa, kterého pravděpodobně budou mít k večeři. "Zůstal na dobrovolné práce…. Já hold tolik času nemám," zavrčela poté a začala si zouvat vysoké kožené boty do sněhu.
"Však taky děláš i spoustu jiných věcí. A to je dobře! Večeře bude za hodinu, tak do té doby můžeš jít cvičit," usmála se na ni dlouhovlasá vysoká žena s bílou zástěrou přes dlouhou černou sukni a černé upnuté triko s dlouhým rukávem, a zmizela v kuchyni.
Atarashii si ještě vysvlíkla bíločerný šátek, který měla uvázaný kolem krku, černou bavlněnou čepici zpod které jí na ramena spadaly dva dlouhé copy a černý kabát se stříbrnými knoflíky ve dvou řadách. Nyní na sobě měla jen černé upnuté džíny s ohyby v místě kolene a černobílé tričko s dlouhým rukávem, které nebylo přes modročernou přetahovací (přes hlavu) mikinu s kapucí vidět.
Okamžitě, v roztomilých černobílých chlupatých ponožkách s gumovými tečkami na šlapce, vyběhla z předsíně, zahnula na schody, které brala po dvou, a vrazila přímo do svého pokoje na konci chodby.
Její pokoj byl docela velký a oplýval čistotou a uklizeností. Stěna, u které stála postel, byla tmavomodrá, strop byl šedý a ostatní strany stěn byly bílé. Na zemi byla plovoucí podlaha z břízy. Všechno dřevo na nábytku pocházelo z břízy -> Dvoj postel, která byla uprostřed modré stěny, s modrošedým povlečením a spoustou polštářů (malých i velkých), plus s hnědým medvídkem, dvoukřídlá skříň, která stála hned vedle psacího stolu - s černým notebookem a kelímky na pastelky, tužky,… - nad kterým se rozprostíralo veliké okno, které Shii dopřávalo výhled na jejich příjezdovou cestu, dřevěný plot s kamennými sloupy a na ulici.
Oba noční stolky (každý z jedné strany postele) přetékaly věcmi -> na jednom byla hromada knih, na druhém zase budík, elektronika,…
V levém rohu místnosti stál černý stojan na noty a o zeď byl opřený černý obal s houslemi i smyčcem uvnitř.
Atarashii se vrhla přímo k obalu a vytáhla z něj své housle i smyčec. Začala listovat notami, které měla na černém stojanu a jakmile byla spokojená s výběrem, začala se rozehrávat.
Domovem se linula depresivní hudba, když se opět otevřely domovní dveře a do bílého domku s černými střešními taškami vtrhl nejstarší Uchiha. Itachi si též vyzul boty, kabát si pověsil na věšák a přes něj si přehodil tmavošedou šálu.
"Večeře!" ozval se matčin hlas.
Právě včas, pomyslel si Itachi, pousmál se a vydal se na večeři.
Jakmile si sedl ke stolu, ozvalo dupání na schodech a v tu ránu už u stolu seděli všichni sourozenci. Jejich matka před ně, na prostírání z proužků tmavého dřeva sešitých černou nití, položila lososa s máslem a bylinkami, k tomu misky s rýží a dřevěné hůlky. Ještě než začali jíst, do skleniček jim nalila bezinkovou šťávu z keramické nádoby ozdobené pletenou slámou.
"Itadakimasu," řekla lehce matka a pustila se do jídla.
"Itadakimasu!" zvolali ostatní sourozenci a také se s chutí pustili do jídla.
Přesně načas, hned jak dojedli poslední sousto, zazvonil domovní zvonek.
"Já tam dojdu," nabídla se Shii a rozešla se ke dveřím, zatímco její dva bratři pomáhali své matce s mytím a úklidem po večeři.
Atarashii otevřela dveře. Na dřevěné terase jejich domu stál policejní seržant, nejlepší přítel jejich otce. Chodil k nim domů tak často, že už ho sourozenci brali jako přítele a tykali mu.
"Ahoj Shiru! Co potřebuješ?" zeptala se ho a tak trochu naklonila hlavu - snažila se mu podívat za rameno, jestli za ním neuvidí svého otce -> jestli má už po službě Shiru, měl by mít i otec.
"Shii… Máš tam někde matku? Potřebuji s ní mluvit… Vlastně s vámi se všemi," řekl jí seržant a teprve teď si Atarashii všimla, že se tváří pochmurně.
"J-jistě," zakoktala vyděšeně a ustoupila mu, aby mohl vejít a pak za ním zavřela.
"Mami… Je tu Shiru, chce s námi mluvit," oznámila tiše jakmile vešli do kuchyně, kde už bylo téměř uklizeno.
"Shiru!" pozdravili ho všichni nadšeně, ale jakmile spatřili jak se tváří, zmlkli.
"Nezastavím se tu na dlouho… Jen jsem vám přišel říct… Měli jsme misi. Primitivní misi… Nebo aspoň to jsme si mysleli. Pak se seběhla šílená přestřelka a… Fugaku z toho nevyvázl živý. Zemřel v sanitce…" oznámil jim.
Atarashii polkla… Itachi uhnul pohledem, Sasuke skřípal zuby a zatínal ruce v pěst… Nesli to celkem úctyhodně… jenže matka ne. Ihned se rozplakala.
"Mami!" vyjekla Shii a vrhla se k ní. Objala ji a začala jí něco šeptat do ucha.
"Je mi to líto," řekl ještě Shiru a pak odešel.
"Řekněte mi, že to je jen… špatný vtip…" ozval se Sasuke, kterému se leskly oči.
"Není," zavrčel Itachi, prudce vstal a odešel do svého pokoje.
Sasuke se také rozběhl do svého pokoje a cestou mu na podlahu ukápla slza.
"Atarashii... Běž do svého pokoje…" zašeptala matka.
"Ale-"
"Žádné ale! Jdi!" vyjekla.
Shii se zmateně zvedla a odšourala se do svého pokoje, kde se svalila na postel. Chvilku o všem přemýšlela, ale po nějaké chvíli ji smutek ukolébal a ona usnula.

Probudilo ji až rachocení, které vycházelo ze spodního patra. Atarashii vstala a sešla dolů po schodech. Vyděsilo ji, když spatřila Itachiho, jak kope do všeho co se mu objeví pod nohama.
"Hej, Itachi!" vyjekla a rozběhla se k němu, přičemž ho chytila za ruku.
"Pusť mě," zavrčel a setřásl ji hrubě.
"Itachi!" zaječela naštvaně a prudce ho objala, přičemž se mu rozplakala v náručí. "Prosím, nech toho…" zašeptala.
"Ona nás opustila," zašeptal smutně Itachi a pohladil ji po vlasech.
"C-cože?!" vyjekla Shii.
"Sbalila si všechny svoje věci a nechala nám tu jen vzkaz… V něm píše jak jí to všechno mrzí… i to, že nám lhala…"
"Jak lhala?"
"V tom dopisu popisuje různé věci… všechny se týkají tebe… Prý jsi… adoptovaná."
Atarashii ztuhla. Vymanila se z Itachiho náruče a po tvářích se jí začaly kutálet ještě větší kapky než před tím.
"J-já…"
Itachi k ní došel a jemně ji objal. "Neboj… Spolu to nějak zvládneme… Postaráme se o tuhle domácnost… můžeme začít žít nově."
"J-já… píše tam něco o mé… biologické rodině?"
"Nic moc… jen že tvé pravé jméno je Lena Sonnenuntergang a pocházíš z Německa."
"Lena? To… je strašný jméno," zasmála se krátce Shii.
"Jo, to teda je," přidal se k ní se smíchem Itachi.
Atarashii mu dala rychlou pusu na tvář. "Jsem ráda, že jsi můj brácha," řekla a smutně se usmála.
"Já jsem rád, že jsi moje sestra… moje pravá sestra…"
Shii se upřela oči na hodiny, které vysely na stěně. "Bože! Je sedm hodin! Za pět minut nám jede autobus na metro!" vyjekla.
Itachi se ušklíbl. "Dneska se na školu můžeme vypéct," řekl.
"Ale-"
"Jaké ale? Teď si dáme týden pohov… musíme si trochu uspořádat domácnost… a navíc za týden mi už bude osmnáct, tak tobě i Sasukemu budu moct napsat omluvenky! Do té doby ne," ušklíbl se Itachi a pak ukázal na všechen ten nepořádek, který nadělal.
"Pomůžeš mi prosím?" zeptal se a nevinně se zazubil.
"Co mi zbývá? Ještě se pořežeš!" vyplázla jazyk a oba se vrhli do práce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama