Metal - tvrdá muzika a všichni si ho představují jako dlouhovlasého zpěváka s copánky ve vousech, basisti a kytaristi s vlasama všude kolem a klávesista s rozepnutou košilí... Já si ho takto tedy nepředstavuji. Ano vím, že tak to asi i je, ale pro mě pojem "metal" je spíš symfonie - můj obor je spíš symfonický melodický metal. Miluju tu tajemnost, skryté smysly těch písní a hlavně refrény. Bývají obvykle tak krásně melodické... sloky jsou uřvané, avšak po celou dobu písně se, předpokládám, každý těší na ten melodický refrén, který občas doprovází dramatický sbor. To je metal mých představ.
Ale nemusí to být pouze takové -> začátek může být pomalý a může tam třeva hrát (nemůžu si vzpomenout na české slovo) MusicBox. A pak se to rozjede... a refrén je uřvaný a nejhlasitější částí písně, avšak stále melodický a člověk se na něj stále těší.
Ale teď jakože fakt... Noc ze mě dělá fylozofické monstrum, které musí vše tak dopodrobna probírat... Proč vlastně píšu tento článek, proč se s tím tak ****, proč píšu tak divně,...? Já ani nevím. Možná na mě opět má spad jisté anime (Another, jestli znáte), jisté smutné a zamilované písně (Supercell,...) Já opravdu nevím. Jen vím, že když píšu článek v noci, neočekávejte ode mě něco veselého, vtipného a vysmátého. Jelikož v tuhle dobu mývám nutkání vraždit jen pro pohled na polštář... No to je jedno. Vlastně čel tohohle všeho bylo jen vám sem dát dvě úžasné písničky. Bože... Měla bych se odnaučit psát, protože moje rozepisy jsou děsně depresivní. Co se to se mnou děje?
No to je jedno... radši to neřeště.

...přeje dobrou noc a omlouvá se, že ta depresivita je tak rozsáhlá (doporučuje se ignorace)






