Nový Bijuu
Další :D Užijte si to ;) Je předposlední :( Další kapitola už bude poslední, ale snad se bude líbit :)

"Peine! Máme průser jak Deštná(Brno)!" zaječela Konan po celé skrýši.
Všichni, co zbyli v sídle, začali vylézat ze svých pokojů a hrnuli se do obýváku, kde stála vyděšená Konan.
"Co se stalo?!" zeptal se Pein.
Konan popadla dech. "Hidan a Kakuzu… Jsou mrtví… Nalezli známku nového… Bijuu… Nějakého… o kterém ještě nevíme… Nalezli ho… Když ho ve skryté Větrné… zapečeťovali… a… snažili se to překazit a toho Bijuu… získat… ale… nepodařilo se jim to… a zabili je…"
Všichni vykulili oči, až na Peina. "Hmmm… Vsadim se, že Hidan zase neuposlechl Kakuza, pustil se do bitvy a tam je… Moment. Jak mohli zabít Hidana?!"
Konan pokrčila rameny. "Prostě je… mrtvej."
Pein přikývl. "Fajn… Každopádně… Víš co to je za Bijuu?"
"Ano… Juunibi," odpověděla Konan.
"Dobře… V tom případě chci, abyste našli Juunibiho, a pokud ho už zapečetili, tak najděte Jinchuurikiho!" řekl Pein. "Všichni se vydáte hledat do skryté Větrné, nebo prostě do Země Větru!"
Všichni přítomní přikývli. "A co Sasori s Toshi?" zeptala se Yumiko.
Pein pokrčil rameny. "Ti ať pokračují ve své misi. Na Juuichibiho se také nesmí zapomenout... Jestli teda stále ještě je."
Yumiko přikývla a odešla se připravit spolu s ostatníma.
Všichni, co zbyli v sídle, začali vylézat ze svých pokojů a hrnuli se do obýváku, kde stála vyděšená Konan.
"Co se stalo?!" zeptal se Pein.
Konan popadla dech. "Hidan a Kakuzu… Jsou mrtví… Nalezli známku nového… Bijuu… Nějakého… o kterém ještě nevíme… Nalezli ho… Když ho ve skryté Větrné… zapečeťovali… a… snažili se to překazit a toho Bijuu… získat… ale… nepodařilo se jim to… a zabili je…"
Všichni vykulili oči, až na Peina. "Hmmm… Vsadim se, že Hidan zase neuposlechl Kakuza, pustil se do bitvy a tam je… Moment. Jak mohli zabít Hidana?!"
Konan pokrčila rameny. "Prostě je… mrtvej."
Pein přikývl. "Fajn… Každopádně… Víš co to je za Bijuu?"
"Ano… Juunibi," odpověděla Konan.
"Dobře… V tom případě chci, abyste našli Juunibiho, a pokud ho už zapečetili, tak najděte Jinchuurikiho!" řekl Pein. "Všichni se vydáte hledat do skryté Větrné, nebo prostě do Země Větru!"
Všichni přítomní přikývli. "A co Sasori s Toshi?" zeptala se Yumiko.
Pein pokrčil rameny. "Ti ať pokračují ve své misi. Na Juuichibiho se také nesmí zapomenout... Jestli teda stále ještě je."
Yumiko přikývla a odešla se připravit spolu s ostatníma.
"Fajn. Jste-li všichni připraveni, tak vyrážíte, Akatsuki!" zavelel Pein a všichni ostatní zmizeli. Zůstali tam jen on a Konan.
"Jdeme Peine?" zeptala se.
Pein přikývl a oba také zmizeli.
"Jdeme Peine?" zeptala se.
Pein přikývl a oba také zmizeli.
Na střeše nejvyššího domu ve skryté větrné stála asi tak čtrnáctiletá dívka. Její krátké blond vlasy jí létaly kolem hlavy a ona si tiskla své břicho. Hrozně jí bolelo. Zkušebně (asi podesáté) si vyhrnula tuniku a podívala se na znamení kolem pupíku.
Byla to pečeť, která oznamovala, že v ní je zapečetěn Juunibi. Opět tuniku spustila a zadívala se na mrak, který zrovna proletěl skrytou větrnou. Věděla, že slouží jen jako nástroj, jako nějaká zbraň… To byl od teď její smysl života - bránit vesnici a Zemi Větru. Nic víc… Nikdy nevyroste jako šťastná dívka, nikdy si nebude moct najít kluka, se kterým by strávila zbytek života a možná s ním i měla děti… Nic takového. Její život je vlastně k ničemu.
"Hej příšero! Na stromě mi uvízla kočka, jdi mi ji sundat a to okamžitě!" zakřičel na ni ze spoda nějaký malý kluk.
Dívka se na něj podívá. "Hej blbečku! Nejsem příšera! Mám jméno! A kvůli sundávání koček tu nejsem! Popros svého otce!" křikla na něj naštvaně dívka a odvrátila od něj tvář.
"Já to řeknu papínkovi!" zaječel kluk a rozběhl se s pláčem pryč.
Dívka si odfrkla a seskočila ze střechy. Pak si to zamířila k cukrárně své tety. Jediný člověk, který ji kdy měl rád. Jediný člověk, který ji respektoval a bude respektovat, i když se z ní čerstvě stala Jinchuuriki.
"Ahoj teto," pozdravila blonďatá dívka s úsměvem svou mladou, hnědovlasou tetu.
"Ahojky Soro," pozdravila ji teta. "Máš hlad?"
Sora se na ni zazubila. "Docela jo."
Teta se usmála a podala jí talíř s dangem. "Tady máš. Co břicho?"
"Jé dango! Arigatou, oba-chan!" vyjekla nadšeně Sora. "Břicho bolí… Co jinýho," řekla pak o něco méně nadšeně a přiložila ruku na místo pečetě.
Teta se na ni usmála. "Tak jez, ať ti nevychladne medová omáčka," mrkla na ni.
Sora se zazubila. "Itadakimasu!" řekla hlasitě a nadšeně se začala ládovat dangem. Teta se na ni jen s úsměvem dívala. Pak jí ale úsměv zmizel z tváře a ona posmutněla. Sora to zpozorovala.
"Stalo se něco?" zeptala se s pusou plnou jídla.
Teta se na ni smutně usmála. "Víš… Já… když jsi tu nebyla, prišel sem dopis… Pro tebe. Byl pro tebe, ale já si ho stejně přečetla… Psal ti náš Kazakage… Jelikož jsi Jinchuuriki, chce, abys přijela do skryté písečné…"
Sora vykulila oči. "Cože? Do skryté písečné? Wow… To je docela… daleko. Ale já tě nechci teto opustit!"
Teta ji šťastně objala. "Víš… Píše tam, že si sebou chceš vzít kohokoliv chceš a…"
nedokončila větu, protože ji Sora přerušila. "Fakt?! Můžu?! Teto půjdeš semnou, že jo?"
"Soro… No já…" začala teta.
"Co, co ty?"
"Víš no… Já do písečné nechci," vychrlila na ni teta.
Sora ztuhla. "Proč ne? Jsi moje jediná příbuzná… Teda… jediná, která se o mě stará!"
Teta ji pohladila po vlasech. "Soro… Když já nevím… Nemám z té vesnice zrovna hezké vzpomínky…"
Sora na ni upřela psí oči.
"No fajn… Když seš to ty," povolila nakonec.
Sora šťastně vyjekla. "Já tě tak miluju teto!" řekla a po nějaké chvíli se vymanila z jejího objetí.
"Měla by sis jít nachystat," řekla jí teta.
Sora přikývla. "Dobře," řekla a odešla do druhého patra cukrárny (bydleli v tom samém domě).
Když sešla dolů s nabaleným batohem, teta už stála také připravená. Dokonce i stihla zavřít cukrárnu.
"Tak jdeme?" zeptala se.
Sora přikývla. "Jop!"
Obě tedy vyrazili pryč. Nejdřív museli projít celou větrnou vesnicí… Cestou zaslechli několik urážek, nasměrovaných směrem k Soře, ale ony to ignorovali a jen šli dál. Když konečně vyšli z vesnice, tak je čekala cesta dolů z hory (vesnice skrytá ve větru je na veliké hoře, jejíž vrchol, na kterém sídlí, sahá až do k mrakům). To ještě nebylo tak hrozné… Nejhorší pak byla cesta dlouhou pouští.
Byla to pečeť, která oznamovala, že v ní je zapečetěn Juunibi. Opět tuniku spustila a zadívala se na mrak, který zrovna proletěl skrytou větrnou. Věděla, že slouží jen jako nástroj, jako nějaká zbraň… To byl od teď její smysl života - bránit vesnici a Zemi Větru. Nic víc… Nikdy nevyroste jako šťastná dívka, nikdy si nebude moct najít kluka, se kterým by strávila zbytek života a možná s ním i měla děti… Nic takového. Její život je vlastně k ničemu.
"Hej příšero! Na stromě mi uvízla kočka, jdi mi ji sundat a to okamžitě!" zakřičel na ni ze spoda nějaký malý kluk.
Dívka se na něj podívá. "Hej blbečku! Nejsem příšera! Mám jméno! A kvůli sundávání koček tu nejsem! Popros svého otce!" křikla na něj naštvaně dívka a odvrátila od něj tvář.
"Já to řeknu papínkovi!" zaječel kluk a rozběhl se s pláčem pryč.
Dívka si odfrkla a seskočila ze střechy. Pak si to zamířila k cukrárně své tety. Jediný člověk, který ji kdy měl rád. Jediný člověk, který ji respektoval a bude respektovat, i když se z ní čerstvě stala Jinchuuriki.
"Ahoj teto," pozdravila blonďatá dívka s úsměvem svou mladou, hnědovlasou tetu.
"Ahojky Soro," pozdravila ji teta. "Máš hlad?"
Sora se na ni zazubila. "Docela jo."
Teta se usmála a podala jí talíř s dangem. "Tady máš. Co břicho?"
"Jé dango! Arigatou, oba-chan!" vyjekla nadšeně Sora. "Břicho bolí… Co jinýho," řekla pak o něco méně nadšeně a přiložila ruku na místo pečetě.
Teta se na ni usmála. "Tak jez, ať ti nevychladne medová omáčka," mrkla na ni.
Sora se zazubila. "Itadakimasu!" řekla hlasitě a nadšeně se začala ládovat dangem. Teta se na ni jen s úsměvem dívala. Pak jí ale úsměv zmizel z tváře a ona posmutněla. Sora to zpozorovala.
"Stalo se něco?" zeptala se s pusou plnou jídla.
Teta se na ni smutně usmála. "Víš… Já… když jsi tu nebyla, prišel sem dopis… Pro tebe. Byl pro tebe, ale já si ho stejně přečetla… Psal ti náš Kazakage… Jelikož jsi Jinchuuriki, chce, abys přijela do skryté písečné…"
Sora vykulila oči. "Cože? Do skryté písečné? Wow… To je docela… daleko. Ale já tě nechci teto opustit!"
Teta ji šťastně objala. "Víš… Píše tam, že si sebou chceš vzít kohokoliv chceš a…"
nedokončila větu, protože ji Sora přerušila. "Fakt?! Můžu?! Teto půjdeš semnou, že jo?"
"Soro… No já…" začala teta.
"Co, co ty?"
"Víš no… Já do písečné nechci," vychrlila na ni teta.
Sora ztuhla. "Proč ne? Jsi moje jediná příbuzná… Teda… jediná, která se o mě stará!"
Teta ji pohladila po vlasech. "Soro… Když já nevím… Nemám z té vesnice zrovna hezké vzpomínky…"
Sora na ni upřela psí oči.
"No fajn… Když seš to ty," povolila nakonec.
Sora šťastně vyjekla. "Já tě tak miluju teto!" řekla a po nějaké chvíli se vymanila z jejího objetí.
"Měla by sis jít nachystat," řekla jí teta.
Sora přikývla. "Dobře," řekla a odešla do druhého patra cukrárny (bydleli v tom samém domě).
Když sešla dolů s nabaleným batohem, teta už stála také připravená. Dokonce i stihla zavřít cukrárnu.
"Tak jdeme?" zeptala se.
Sora přikývla. "Jop!"
Obě tedy vyrazili pryč. Nejdřív museli projít celou větrnou vesnicí… Cestou zaslechli několik urážek, nasměrovaných směrem k Soře, ale ony to ignorovali a jen šli dál. Když konečně vyšli z vesnice, tak je čekala cesta dolů z hory (vesnice skrytá ve větru je na veliké hoře, jejíž vrchol, na kterém sídlí, sahá až do k mrakům). To ještě nebylo tak hrozné… Nejhorší pak byla cesta dlouhou pouští.
"Už tam budem?" zeptala se snad už po sté znavená a zpocená Sora. Poušť byla horká a Sora na to nebyla zvyklá, neboť žila ve vesnici, kde foukal studený vítr.
"Nevim… Možná jsme teprv v půlce," zamumlala stejně znavená teta.
Najednou se před nimi něco objevilo. Byly to dvě postavy, zahalené v černých pláštích s červenýma skrvnkama (ani jedna na ně moc neviděli) a slaměnými klobouky.
Sora a její teta se zastavili. "Kdo jste?" otázala se teta.
"My jsme Akatsuki," ozval se klučičí hlas.
Sora se zamračila a teta zalapala po dechu. "V-vy… já vám Soru nevydám!" vyjekla.
Sora se zatvářila překvapeně. "Teto, co se to…?"
"To je ale smůla. Takhle to bude mnohem krvavější," tentokrát se ozval sladký hlásek… Nejspíš dívka.
"Tak a dost! Vypadněte od sud! Nemáme teď na vás čas!" vyjekla naštvaně Sora.
"Soro, počkej dost! Nesmíš se naštvat," ozvala se vystrašeně teta.
Najednou k nim přilétl nějaký malinký ptáček. Sora se na něj podívala. Na první pohled vypadal normálně, ale…
"Soro zdrhej!" vyjekla teta a strčila do Sory.
Pozdě… Ptáček explodoval. Z obřího kouře vylétla dvě těla, z toho jedno v bezvědomý… Přinejlepším. Sora se zvedla. Výbuch ji odhodil asi padesát metrů od místa, kde stála. Pohledem začala hledat tetu, ale spatřila jen nehybně ležící postavu.
"Teto!" vykřikla.
"Té už nepomůžeš… Pojď s náma. Neublížíme ti," řekla dívka a sundala si slaměný klobouk. Měla modré, safírové oči a dlouhé hnědé vlasy.
"Jak vám to můžu věřit! Co jste tetě udělali?!" zaječela Sora.
"Je jen v bezvědomý. Ale pokud uděláš něco nerozumného… Už nikdy se neprobere," řekl muž a z ruky vypustil velikého ptáčka, který přilétl k nehybnému tělu.
"Nikdy… Nikdy s váma nikam nepůjdu!" zaječela naštvaně Sora. Najednou její oči začali žlutě zářit a kolem ní se objevila červeno-oranžová chakra. Ta chakra začala na Sořiných zádech vytvářet velikánská chakrová blánitá křídla, kterých dohromady narostlo dvanáct.
"Tak tohle je Juunibi," vydechla modrooká holka.
Muž si odfrkl. "Řekl jsem nic nerozumného, holčičko. Teď to bude tvoji tetičku trošku bolet," řekl a udělal jednou rukou základní pečeť. Už se nadechoval, že něco řekne, když v tom mu pečeť roztrhla vlna písku.
Modroočka se prudce podívala směrem, od kud písek vycházel. Muž udělal to samé.
"A heleme se. Není to náš Kazakage, jemuž jsme ukradli Ichibiho? Já myslel, že je mrtvej," řekl muž a ušklíbl se na mladého, rudovlasého Větrného stína.
"Toho porazíme jednoduše," odfrkla si holka a rozběhla se proti červenovlasému chlapci. Najednou do ní narazila prudká vlna větru a odhodila ji dozadu.
"Co to...?!" vyjekla.
Vedle Kazakageho se postavila bloďatá holka se čtyřmi culíčky a roztaženým obřím vějířem.
Hnědovlasá holka dopadla do kleku a odfrkla si. Muž si sundal klobouk. Měl pod ním dlouhé blonďaté vlasy.
"Tak vy chcete bojovat, ano?" zeptal se. Na Soru vzadu uplně zapomněl. To byla chyba. Najednou ho něco vykoplo dovzduchu. Byla to Sora, která hned nato roztáhla chakrová křídla a vzlétla za zním. Jakmile byla u něho, udělala vhodnou pečeť.
"Fuuton: Tooshin no itami!" vykřikla a v ruce se jí objevil modrý meč z chakry, který měl po obvodu ostny. Byl to ale vlastně vzduch. Tím mečem se rozmáchla a sekla blonďáka přes hruď. Tan vyjekl a dopadl na zem, kde ho naštěstí zachytila jeho společnice. Ta se pak i s ním v náručích vytratila.
Soře zmizeli křídla a ona vyčerpaně začala padat k zemi. Naštěstí ji zachytil písek červenovlasého kluka, a něžně ji položil na zem před něj a jeho sestru.
"To je ona?" zeptala se dívka s vějířem.
Kluk přikývl.
"Hmmm… Jseš si jistej Gaaro? Pomůže nám tahle nevyspělá holčička?"
"Nemá nám pomoct… Já mám pomoct jí, Temari," namítl chlapec bezobrazně.
Temari pokrčila rameny. "Tak pojď. Teď už Kankurou určitě zjistil, že jsme odešli bez něj…"
Gaara pokrčil rameny. "Zuřil by tak jako tak," řekl. Pak vzal Soru, která byla v bezvědomí, do náručí. Už chtěl jít, ale zastavil se. "Vezmi její tetu," řekl.
Temari ztuhla. "Co?!"
"Slyšelas… Vezmi její tetu."
Temari se zamračila a došla k bezvládnému tělu Soryny tety. Dala si její ruku kolem ramen a došla ke Gaarovi. "Už můžem?" zeptala se.
Gaara kývl a oba se rozešli do skryté písečné vesnice.
"Nevim… Možná jsme teprv v půlce," zamumlala stejně znavená teta.
Najednou se před nimi něco objevilo. Byly to dvě postavy, zahalené v černých pláštích s červenýma skrvnkama (ani jedna na ně moc neviděli) a slaměnými klobouky.
Sora a její teta se zastavili. "Kdo jste?" otázala se teta.
"My jsme Akatsuki," ozval se klučičí hlas.
Sora se zamračila a teta zalapala po dechu. "V-vy… já vám Soru nevydám!" vyjekla.
Sora se zatvářila překvapeně. "Teto, co se to…?"
"To je ale smůla. Takhle to bude mnohem krvavější," tentokrát se ozval sladký hlásek… Nejspíš dívka.
"Tak a dost! Vypadněte od sud! Nemáme teď na vás čas!" vyjekla naštvaně Sora.
"Soro, počkej dost! Nesmíš se naštvat," ozvala se vystrašeně teta.
Najednou k nim přilétl nějaký malinký ptáček. Sora se na něj podívala. Na první pohled vypadal normálně, ale…
"Soro zdrhej!" vyjekla teta a strčila do Sory.
Pozdě… Ptáček explodoval. Z obřího kouře vylétla dvě těla, z toho jedno v bezvědomý… Přinejlepším. Sora se zvedla. Výbuch ji odhodil asi padesát metrů od místa, kde stála. Pohledem začala hledat tetu, ale spatřila jen nehybně ležící postavu.
"Teto!" vykřikla.
"Té už nepomůžeš… Pojď s náma. Neublížíme ti," řekla dívka a sundala si slaměný klobouk. Měla modré, safírové oči a dlouhé hnědé vlasy.
"Jak vám to můžu věřit! Co jste tetě udělali?!" zaječela Sora.
"Je jen v bezvědomý. Ale pokud uděláš něco nerozumného… Už nikdy se neprobere," řekl muž a z ruky vypustil velikého ptáčka, který přilétl k nehybnému tělu.
"Nikdy… Nikdy s váma nikam nepůjdu!" zaječela naštvaně Sora. Najednou její oči začali žlutě zářit a kolem ní se objevila červeno-oranžová chakra. Ta chakra začala na Sořiných zádech vytvářet velikánská chakrová blánitá křídla, kterých dohromady narostlo dvanáct.
"Tak tohle je Juunibi," vydechla modrooká holka.
Muž si odfrkl. "Řekl jsem nic nerozumného, holčičko. Teď to bude tvoji tetičku trošku bolet," řekl a udělal jednou rukou základní pečeť. Už se nadechoval, že něco řekne, když v tom mu pečeť roztrhla vlna písku.
Modroočka se prudce podívala směrem, od kud písek vycházel. Muž udělal to samé.
"A heleme se. Není to náš Kazakage, jemuž jsme ukradli Ichibiho? Já myslel, že je mrtvej," řekl muž a ušklíbl se na mladého, rudovlasého Větrného stína.
"Toho porazíme jednoduše," odfrkla si holka a rozběhla se proti červenovlasému chlapci. Najednou do ní narazila prudká vlna větru a odhodila ji dozadu.
"Co to...?!" vyjekla.
Vedle Kazakageho se postavila bloďatá holka se čtyřmi culíčky a roztaženým obřím vějířem.
Hnědovlasá holka dopadla do kleku a odfrkla si. Muž si sundal klobouk. Měl pod ním dlouhé blonďaté vlasy.
"Tak vy chcete bojovat, ano?" zeptal se. Na Soru vzadu uplně zapomněl. To byla chyba. Najednou ho něco vykoplo dovzduchu. Byla to Sora, která hned nato roztáhla chakrová křídla a vzlétla za zním. Jakmile byla u něho, udělala vhodnou pečeť.
"Fuuton: Tooshin no itami!" vykřikla a v ruce se jí objevil modrý meč z chakry, který měl po obvodu ostny. Byl to ale vlastně vzduch. Tím mečem se rozmáchla a sekla blonďáka přes hruď. Tan vyjekl a dopadl na zem, kde ho naštěstí zachytila jeho společnice. Ta se pak i s ním v náručích vytratila.
Soře zmizeli křídla a ona vyčerpaně začala padat k zemi. Naštěstí ji zachytil písek červenovlasého kluka, a něžně ji položil na zem před něj a jeho sestru.
"To je ona?" zeptala se dívka s vějířem.
Kluk přikývl.
"Hmmm… Jseš si jistej Gaaro? Pomůže nám tahle nevyspělá holčička?"
"Nemá nám pomoct… Já mám pomoct jí, Temari," namítl chlapec bezobrazně.
Temari pokrčila rameny. "Tak pojď. Teď už Kankurou určitě zjistil, že jsme odešli bez něj…"
Gaara pokrčil rameny. "Zuřil by tak jako tak," řekl. Pak vzal Soru, která byla v bezvědomí, do náručí. Už chtěl jít, ale zastavil se. "Vezmi její tetu," řekl.
Temari ztuhla. "Co?!"
"Slyšelas… Vezmi její tetu."
Temari se zamračila a došla k bezvládnému tělu Soryny tety. Dala si její ruku kolem ramen a došla ke Gaarovi. "Už můžem?" zeptala se.
Gaara kývl a oba se rozešli do skryté písečné vesnice.
Když se Sora probrala, ležela na pohodlné bílé postely, v poměrně hezkém pokoji. Nalevo od postele stál noční stolek, a za ním další postel, na které nehybně ležela její teta. Najednou si na všechno vzpomněla. Jak uvolnila svůj hněv a podvolila se svému Bijuu… Prudce se zvedla a vylezla z postele. Došla ke dveřím od pokoje a opatrně vykoukla ven na chodbu. Nikdo tam nebyl.
"Haló?" zeptala se trošku hlasitěji.
Najednou se v chodbě objevila nějaká blondýnka se čtyrmí culíky. Temari.
"Ach… Tak ty ses už probrala," zamumlala Temari a upírala oči na Soru. Přitom šla pomalu k jejich pokoji.
"Kde… kde to jsem?" zeptala se a až o něco později si všimla čelenky se znakem Písečné.
"Jsi ve skryté Písečné, v sídle Kazakageho," řekla Temari a podívala se tázavě na Soru. Ta okamžitě uskočila ze dveří a uvolnila jí vstup. Temari vešla a došla k posteli, na níž ležela Soryna teta.
"Ta se ale ještě neprobrala," zamumlala.
"Co se s ní stalo? Je v pořádku?" vychrlila Sora otázky.
"Moc otázek… No. Dám ti jednu jedinou odpověď, která by měla odpovědět na všechny tvé otázky," řekla Temari a nadechla se, "tvou tetu výbuch zasáhl docela dost silně a spálil jí záda… Už je bude mít znetvořené navždy, ale jinak by měla být v pořádku."
Sora si oddychla. "Aspoň, že tak," zašeptala a pohladila svou tetu po vlasech.
Temari kývla a pak vstala. Prohlédla si oblečení, které na sobě Sora měla. Vlastně dlouhou bílou noční košili, kterou jí dočasně poskytnuli, protože její oblečení se čistilo v prádelně.
"Za chvilku ti donesu tvé šatstvo a taky jídlo. Musíš bejt hladová," řekla a už chtěla odejít, ale Sora ji zarazila.
"Proč… Proč jste nám přišli na pomoc?" zeptala se Sora váhavě.
Temari se zastavila a ušklíbla se. "Nařízení mého mladšího bratříčka, Kazakageho. Jo a abych nezapomněla… Tvá teta už nikdy nebude moct chodit. Zbytek života bude muset strávit na vozíčku."
Soře najednou všechno došlo. "Aha," šeptla a dál už mlčela. Jen se dívala na svou spící tetu a ignorovala, že Temari už odešla z pokoje.
"Slibuju teto, že zabiju toho, kdo ti tohle provedl. Přinejměnším mu nadělám stejné škody," zašeptala hněvivě Sora a vytekly jí z oka slzy.
"Haló?" zeptala se trošku hlasitěji.
Najednou se v chodbě objevila nějaká blondýnka se čtyrmí culíky. Temari.
"Ach… Tak ty ses už probrala," zamumlala Temari a upírala oči na Soru. Přitom šla pomalu k jejich pokoji.
"Kde… kde to jsem?" zeptala se a až o něco později si všimla čelenky se znakem Písečné.
"Jsi ve skryté Písečné, v sídle Kazakageho," řekla Temari a podívala se tázavě na Soru. Ta okamžitě uskočila ze dveří a uvolnila jí vstup. Temari vešla a došla k posteli, na níž ležela Soryna teta.
"Ta se ale ještě neprobrala," zamumlala.
"Co se s ní stalo? Je v pořádku?" vychrlila Sora otázky.
"Moc otázek… No. Dám ti jednu jedinou odpověď, která by měla odpovědět na všechny tvé otázky," řekla Temari a nadechla se, "tvou tetu výbuch zasáhl docela dost silně a spálil jí záda… Už je bude mít znetvořené navždy, ale jinak by měla být v pořádku."
Sora si oddychla. "Aspoň, že tak," zašeptala a pohladila svou tetu po vlasech.
Temari kývla a pak vstala. Prohlédla si oblečení, které na sobě Sora měla. Vlastně dlouhou bílou noční košili, kterou jí dočasně poskytnuli, protože její oblečení se čistilo v prádelně.
"Za chvilku ti donesu tvé šatstvo a taky jídlo. Musíš bejt hladová," řekla a už chtěla odejít, ale Sora ji zarazila.
"Proč… Proč jste nám přišli na pomoc?" zeptala se Sora váhavě.
Temari se zastavila a ušklíbla se. "Nařízení mého mladšího bratříčka, Kazakageho. Jo a abych nezapomněla… Tvá teta už nikdy nebude moct chodit. Zbytek života bude muset strávit na vozíčku."
Soře najednou všechno došlo. "Aha," šeptla a dál už mlčela. Jen se dívala na svou spící tetu a ignorovala, že Temari už odešla z pokoje.
"Slibuju teto, že zabiju toho, kdo ti tohle provedl. Přinejměnším mu nadělám stejné škody," zašeptala hněvivě Sora a vytekly jí z oka slzy.
"Ahoj Soro," ozvalo se za Sorou, která seděla na své posteli. Bylo tomu už asi čtvrt hodiny, co jí Temari donesla jídlo a oblečení.
Sora se okamžitě otočila a ve dveřích spatřila chlapce… mohl být asi o dva roky starší… s červenými vlasy, zelenýma očima a bílym pláštěm Kazakageho.
"Zdravím," zamumlala skoro neslyšitelně Sora a upřela na něj své smutné oči.
Kazakage došel až k ní a položil jí ruku na rameno. "Je mi líto tvé tety. Lékaři dělali co mohli, ale výbuch silně otřásl jejími kostmi a už se nebude dát zpravit… Ale nejdůležitější je, že ty jsi v pořádku."
Sora měla co dělat, aby se nerozplakala. "Zabiju toho, co jí to provedl," řekla po nějaké chvíli.
Kazakage přikývl. "To můžeš. Ale nejdřív tě musím naučit, jak tvého Bijuu ovládat. Je to pro dobro celé Země Větru. Od té doby, co mně sebrali Shukaku, tu nebyl ve Větrné Zemi žádný Bijuu a mi byli hrozně zranitelní. Sice nám po boku vždycky stála, stojí a bude stát Země Ohně, přinejmenším Listová, ale byli jsme prostě ohrožení. Teď jsi se objevila ty a s tebou i nová naděje. Musíme tě vytrénovat boji a taky tě musíme naučit ovládat Juunibiho."
Sora nadzvedla obočí. "To mám bejt něco jako zbraň?"
Kazakage zavrtěl hlavou. "Ne! To vůbec ne. Takhle jsem to nemyslel. Nikdy bych nechtěl, aby se z nějakého Jinchuurikiho stala zbraň. Věř mi. Sám jsem si toho prožil hodně."
"Klidně mě učte. Je mi to jedno. Jen chci mít záruku, že toho zmr*a zabiju já!"
Kazakage přikývl. "Znám ho, takže ti o něm budu moci předat nějaké informace. Ale nejdřív se musíš učit."
Sora se uklonila. "Arigatou, Kazakage-sama."
Kazakage zavrtěl hlavou. "Říkej mi Gaara, Soro-chan," řekl a obrátil se na odchod.
"Arigatou, Gaara-sama," opravila se Sora a donutila se k milému úsměvu.
Gaara za sebou zavřel dveře a odešel pracovat.
Sora se okamžitě otočila a ve dveřích spatřila chlapce… mohl být asi o dva roky starší… s červenými vlasy, zelenýma očima a bílym pláštěm Kazakageho.
"Zdravím," zamumlala skoro neslyšitelně Sora a upřela na něj své smutné oči.
Kazakage došel až k ní a položil jí ruku na rameno. "Je mi líto tvé tety. Lékaři dělali co mohli, ale výbuch silně otřásl jejími kostmi a už se nebude dát zpravit… Ale nejdůležitější je, že ty jsi v pořádku."
Sora měla co dělat, aby se nerozplakala. "Zabiju toho, co jí to provedl," řekla po nějaké chvíli.
Kazakage přikývl. "To můžeš. Ale nejdřív tě musím naučit, jak tvého Bijuu ovládat. Je to pro dobro celé Země Větru. Od té doby, co mně sebrali Shukaku, tu nebyl ve Větrné Zemi žádný Bijuu a mi byli hrozně zranitelní. Sice nám po boku vždycky stála, stojí a bude stát Země Ohně, přinejmenším Listová, ale byli jsme prostě ohrožení. Teď jsi se objevila ty a s tebou i nová naděje. Musíme tě vytrénovat boji a taky tě musíme naučit ovládat Juunibiho."
Sora nadzvedla obočí. "To mám bejt něco jako zbraň?"
Kazakage zavrtěl hlavou. "Ne! To vůbec ne. Takhle jsem to nemyslel. Nikdy bych nechtěl, aby se z nějakého Jinchuurikiho stala zbraň. Věř mi. Sám jsem si toho prožil hodně."
"Klidně mě učte. Je mi to jedno. Jen chci mít záruku, že toho zmr*a zabiju já!"
Kazakage přikývl. "Znám ho, takže ti o něm budu moci předat nějaké informace. Ale nejdřív se musíš učit."
Sora se uklonila. "Arigatou, Kazakage-sama."
Kazakage zavrtěl hlavou. "Říkej mi Gaara, Soro-chan," řekl a obrátil se na odchod.
"Arigatou, Gaara-sama," opravila se Sora a donutila se k milému úsměvu.
Gaara za sebou zavřel dveře a odešel pracovat.






