close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
RedRose2 právě v prodeji!
*
Následující povídka: Pain of RedRose (od ??. ??. 2013)
*
Nový vzhled stáhnutý z animeandmusic.blog.cz!

RedRose 12. kapitola

10. června 2012 v 16:09 | Atarashii |  RedRose

Zkouška

ááách :D Další díl ;) Užijte si ho!



"…a nechť odpočívají v pokoji," dokončil svůj proslov farář. Yumiko se třemi bílými liliemi došla k jednomu hrobu. Položila na něj jednu lilii. Pak došla k druhém, tam položila druhou, a pak ke třetímu. Tam položila poslední lilii. Kolem ní byli všichni vesničané. Její rodiče i její bratr byli velice významní ninjové, kteří se podíleli na bezpečnosti vesnice. Její matka byla velitelka lékařských ninjů, její otec byl velitel ochranky a její bratr byl významný jounnin. Yumiko se pak otočila a zmizela v davu, který se rozcházel do svých domovů. Nechtěla tam od všech poslouchat to jejich falešné "upřímnou soustrast", atd… Chtěla pryč. Prostě pryč. Měla na sobě černé tříčtvrteční kalhoty, černé tričko a černou mikinu. Vlasy měla smotané do jednoduchého uzlu černou stuhou, a sandále měla také černé. Yumice se nechtělo domů. Vlastně od té doby, co tam zabili její rodiče, i bratra, tam nechtěla ani vkročit. Místo toho chodívala na sráz, kde často plakala. Také tam hodně často narazila na Deidaru, který jí utěšoval. Jejich vztah se docela prohloubil. Stali se z nich přátelé a Yumiko se slepě ujala každého jeho povzbuzování. Šla tedy rovnou na sráz. Byla ráda, že na pohřeb jejích rodičů šli i Pein s Deidarou, kteří je vlastně vůbec neznali. Když Deidara spatřil, že Yumiko jde ke srázu, tak šel za ní.
"Nezapomeň, že to provedeme dneska," zamumlal za ním ještě Pein a Deidara přikývl. Pak se už rozběhl za Yumiko.

Yumiko seděla na okraji srázu jako vždycky. Nohama pohupovala ve vzduchu, ale neplakala. Nýbrž se usmívala.
Deidara si sedl vedle ní. "Ahoj," pozdravil jí.
Yumiko se na něj usmála. "Ahoj," odpověděla mu.
Deidara se k ní pomalu přiblížil a dal jí ruku kolem ramen. Yumiko to nevadilo. Potřebovala útěchu. "Už jsi v pořádku?" zeptal se jí.
Yumiko přikývla. "Docela…"
"Docela?"
"Víš… Když zavřu oči, tak vždycky vidím svého bratra, jak leží na té posteli, celý zakrvácený a… a mrtvý."
Deidara se na ni smutně usmál. "To přejde," řekl povzbudivě.
Yumiko němě kývla. "Víš… Proč… Proč jsi na mě tak milý? Nemyslím tím nic špatného. Já jen že… Nikdy jsem neměla kamaráda."
Deidara se na ni zvědavě podíval. "Jak hezká holka, jako ty, nemůže mít kamarády?" zeptal se udiveně.
Yumiko se podívala pod sebe na vesnici. "Vždycky jsem byla ve stínu svých rodičů a svého bratra… Všichni mě s nimi porovnávali a vlastně mě hodnotili podle toho, jak se jim vyrovnám… A to jsem nikdy nedokázala. Vlastně… Pár hodin před tím, než zemřeli… Otec mi řekl, že jsem moc slabá na to, abych nesla jméno jejich rodiny… a-a že mě už nechtějí," poslední slova zašeptala mezi vzlyky.
Deidara jí setřel slzy z tváře, vzal její hlavu a něžně ji položil na své rameno. "To jsem nevěděl…" řekl provinile.
Yumiko mlčela.
"Víš… Já si nemyslím, že jsi slabá," začal Deidara.
Yumiko zvedla hlavu. "jak to myslíš? Jsem slabá jak myš… Ani zranit nedokážu."
Deidara se usmál. "To ale jen kvůli tvé fobii z krve. Když ji překonáš, tak uvidíš, jak jsi silná," řekl povzbudivě.
"Ale to nej-… Moment. Jak víš o mé fobii? Nikdy jsem to nikomu neřekla… Věděl to jen má rodina."
Deidara se začervenal. Zase vypustil z pusy něco, co neměl. "Emmm… Yumiko… Já ti to vysvětlím. Jen… pojď se mnou," řekl Deidara, vstal a nastavil jí ruku.
Yumiko váhala. Poprvé za celou dobu se začala Deidary bát. "A-ale."
Deidara se zamračil. "Ty my nevěříš?"
Yumiko se zamyslela. "Ne, že bych ti nevěřila…ale… Děsíš mě."
"Yumiko… Teď jsi ranila mé city. Také jsi moje jediná kamarádka…"
Yumiko se začala cítit provinile. "Promiň," špitla a uchopila ho za ruku. Deidara jí vytáhl na nohy a Yumiko si myslela, že už jí pustí, ale on jí dál držel něžně za ruku. Spolu šli do lesa, který byl za srázem. Byl znám jako hluboký, tajemný les, v jehož hlubinách jsou strašlivé příšery. Šli docela dlouho a začalo se stmívat. Yumiko dostala strach.
"D-deidaro?"
"Hm?"
"Co tu děláme?"
Deidara se na ni usmál. "Uvidíš," řekl.
Yumiko začala pomalu litovat, že s ním šla. "J-já se bojím," špitla. "O tomhle lese se u nás ve vesnici vypráví strašné mýty…"
Deidara se na ni usmál a trošku silněji stiskl její ruku. "Neboj se. Jsem tu s tebou," řekl jí povzbudivě a Yumiko tak aspoň trochu zklidnil.
Najednou se objevili na nějaké temné mýtině.
"Tak… Jsme na místě," oznámil zvesela Deidara. Temnota, ani strašidelná atmosféra ho nevyváděly z míry.
Yumiko se podívala kolem sebe a naskočila jí husí kůže. A to nejen ze zimy. "Co tady?" zeptala se.
Deidara se na ni usmál a pak se zadíval na jeden keř. Ten se začal hýbat a najednou se z něj vynořilo hodně postav. Yumiko se lekla a začala couvat, ale Deidara jí chytil za ruku a pevně jí držel.
"Pusť mě," požádala ho.
Deidara se na ni usmál. "Ne počkej. Oni ti neublíží," řekl povzbudivě.
Yumiko se podívala na ty postavy. Teď jim viděla do tváří. Poznala z nich jen dvě tváře. Zrzouna, Peina, a stříbrovlasého muže, kterého se svou matkou léčily.
"Co jsou zač?" zeptala se vystrašeně Yumiko. Všichni na ni upírali zrak a ona se cítila, jako by byla obětí nějaké legrace. Chtěla pryč.
"My jsme Akatsuki," řekl Pein.
Yumiko vykulila oči. Slyšela o nich. Sbírali Bijuu a chtěli s nimi ovládnout svět. Znala je, protože její bratr měl několikrát mise, které se jich týkali. Ve vesnici o nich mluvili jako o vrazích a lidech, se kterýma si není radno zahrávat.
"Chci pryč," zamumlala Yumiko, která se třásla od hlavy až k patě zimou i vyděšením.
Deidara jí stiskl ještě silněji. "Ne počkej, Yumiko. Oni ti neublíží," řekl jí a usmál se.
Yumiko se mu vytrhla. "Ty jsi jeden z nich?!" vyděsila se.
Deidara přikývl. Yumiko vykulila oči. Chvilku dělala, že snad omdlí, ale pak se otočila a rychlostí blesku se rozběhla pryč. Akatsuki se beze slov okamžitě vrhli za ní. Byli jí v patách, ale běhat šlo Yumiko dobře. Sporty jí šli vždycky dobře. Možná nebyla bojově nadaná a zdatná, ale běhat dokázala nejrychleji z vesnice. Bohužel proti Akatsuki to nestačilo. Najednou se před ní objevil jeden z nich. Vypadal jako nějaká masožravá kytka a Yumiko málem omdlela hrůzou. Naštěstí se rychle otočila a běžela dál. Pak se před ní náhle objevil muž s červenýma očima a dlouhými černými vlasy.
"Nemá cenu utíkat," řekl jí.
Yumiko ho ignorovala, zatočila a běžela dál. Najednou se objevila u srázu. Chtěla běžet podél něj, ale obklíčili jí Akatsuki.
"Co po mně chcete," zakňučela unaveně a vyděšeně zároveň.
Pein se zamračil. "Jen si promluvit," řekl a půlkruh kolem Yumiko se začal postupně zmenšovat. Yumiko nechtěla, aby k ní šli blízko, tak začala couvat. Bohužel za ní byl sráz, takže dál nemohla.
"No tak mluvte," řekla a letmo se podívala pod sebe. Byla to obrovská výška. Kdyby skočila, nepřežila by.
Pein se ušklíbl. "Ale někde jinde," řekl.
Yumiko zacouvala co nejvíc to šlo. Bohužel kvůli tomu srázu to moc nešlo. "No, to jaksi nepude. Protože vás neznám a nejsem tak blbá, abych s vámi chodila někam, kde nebudu pod ochranou vesnice," řekla.
"Nevzdoruj. Nechceme ti ublížit," ozval se z půlkruhu hlas modrovlasé dívky. "Stejně právě teď nejsi ve vesnici."
Yumiko dostala nápad… Šílený nápad. Vlastně ani netušila, jestli to přežije. "Jo… To máš pravdu. Ale teď už budu!" řekla a skočila ze srázu. Dost dobře si to namířila, aby dopadla na tvrdý strom, který vyrůstal uprostřed srázu. Z toho skoku jí bolely nohy, ale dolů to byl už jen kousek. Opět skočila a tentokrát dopadla na střechu jednoho z domů ve vesnici. Udělala parakotoul, aby dopad zpomalila a aby jí tak moc nezranil, a přeskočila na další střechu. Z té skočila na zem a doběhla až ke svému domu, do kterého nevkročila od té doby, co jí tam zabili celou rodinu. Trošku váhavě jím proběhla a vešla na zahradu. Tam si vyčerpaně sedla pod dub, pod kterým sedávala vždycky a zavřela oči.
"Nám se neschováš," ozval se před ní hlas.
Yumiko s trhnutím otevřela oči. Před ní stál Pein a vedle něj se pomalu začali objevovat i další členové.
"Co po mně chcete," zeptala se opět Yumiko.
"Promluvit si," řekl Pein.
Yumiko se zamračila. "To vím… Tak mluvte."
Pein se ušklíbl. "Tady? Tady nás někdo uslyší."
"Ale já nikam jinam nejdu."
"Kdo ti dovolil stanovit si pravidla?"
"Hmmm… Já sama?"
"Co-"
"Peine!" okřikla svého vůdce Deidara. "Mluv tady. Itachi se určitě postará, aby to nikdo neslyšel," řekl a zašklebil se při tom na svého rivala.
Itachi obrátil oči v sloup a udělal nějakou pečeť. "Hotovo," zamumlal otráveně.
Pein pokrčil rameny. "Když už to Itachi provedl, tak nemůžu namítat," řekl a otočil se k Yumiko. Ta byla stále vystrašená, unavená a třásla se zimou (nemusim snad opakovat, že i vyděšením?).
"Takže… Mohla by ses přestat klepat?" přerušil svůj začátek Pein.
Yumiko se zamračila. "Ne nemohla!"
"Znervózňuje mě to."
"Peine!" okřikla ho tentokrát Konan.
"No jo, no jo…" zamumlal Pein a odkašlal si. "Takže… Přišli jsme sem kvůli tobě. Chceme, aby ses přidala do naší organizace Akatsuki."
Yumiko nadzvedla obočí. Čekala něco horšího. "Kdo by stál o neschopnou holku, která nedokáže nikoho zranit?" ušklíbla se.
Pein obrátil oči v sloup. "Ježiš… Na tohle nejsem stavěnej. Vysvětlete jí to někdo laskavě," zamručel.
Deidara si klekl před Yumiko. Ta se od něj chtěla vzdálit, ale zády narazila do stromu. "Heh," zasmál se Deidara. "Neboj se. Neublížím ti."
Yumiko to ignorovala. Deidara si povzdychl a šel rovnou k věci. "No… Už jsem ti to řikal tam na srázu… Jsi silná. Hodně silná. Pein říká, že prý by si klidně i svedla armagedon, kterej by rozdrtil celou Zemi Ohně… Ale bojíš se. Máš fobii z krve, která ti nedovoluje někoho zranit. Bojíš se, že když někoho zraníš, uvidíš krev a tyhle myšlenky tě zrazují. Proto na nikoho neútočíš. Když se však zbavíš svého strachu, tak budeš silná. Hodně silná," řekl a usmál se na ni.
Yumiko se podívala po všech přítomných. Ti na ni upírali své oči. Každý byl strašidelnější, než druhý. "J-já… Ne! To se zamítá! Tohle je snůška keců! Já a silná? Leda ve snu. Tohle jste si vymysleli, abyste mě zabili! Vsadím se, že jste to byli vy, kdo mi vyvraždil rodinu!" zaječela najednou Yumiko a prudce si stoupla. Opřela se o strom a najednou byla fuč.
"Zatracená holka," zaklel Pein a kopl do stromu, u kterého zmizela. Mezi tím si Itachi aktivoval Sharingan. "Už jsem jí našel. Je na hřbitově," řekl.
"Tak jdeme," povzdychla si Konan.
"Bude těžké jí přesvědčit… Hlavně teď, když přišla na to, že jsme to byli my, kdo jí zničil rodinu…" zašeptal Deidara.
"Co si to řikala, bloncko?!" nastavil provokativně Hidan uši.
Deidara obrátil oči v sloup a rozběhl se za ostatníma, kteří už byli na cestě.
Yumiko klečela před hrobem svého bratra. Po očích jí stékaly slzy a prstem jemně prohrabovala čerstvou hlínu. "Promiň mi to bráško… Promiň, že jsem se k tobě v poslední době chovala tak hnusně… Já… Já netušil, že se stane něco takového… Promiň mi to," vzlykala. Najednou jí někdo položil ruku na rameno. Yumiko se prudce otočila a za ní stál Deidara. A za ním ostatní z Akatsuki.
"Co po mně zas chcete!" vyjekla na ně.
"Yumiko," řekl lítostivě Deidara.
Yumiko ho ignorovala. Byla na něj naštvaná, že jí tak podvedl. Svůj zrak upírala na jejich vůdce, Peina.
"Už jsme ti to řekli. Přidej se k nám," řekl jí Pein.
Yumiko začali být všichni z Akatsuki protivný. Setřela si slzy z tváře a vstala.
"Jestli se zase vydáš na útěk, tak tě od sud dostaneme násilím," řekl Pein.
Yumiko se ušklíbla. Vytáhla kunai z pouzdra na svém opasku. Namířila s ním ke své ruce. Deidara se rychle vyděsil, že si chce podřezat žíly, ale to neudělala. Místo toho si ho zabodla do dlaně. Všichni přítomní vykulili oči. Z rány na ruce jí začal vytékat proud krve. Nejdříve jí z toho bylo mdlo. Pak se jí začalo zatmívat před očima a vypadalo to, že se každou chvíli zhroutí na zem, ale ona si promnula oči a upřela pohled na krev. Chtělo se jí zvracet, ale nedovolila to svému žaludku. Takhle tam stála snad tři minuty. Chtěla tak zůstat, dokud jí krev začne být lhostejná.
Konan už pohled na Yumiko nevydržela. "A dost! Vždyť vykrvácíš!" zaječela a chtěla se k ní rozběhnout, ale Pein jí zastavil. "Peine! Když takhle zůstane ještě nějakou dobu, tak zemře!"
"Nech jí," řekl rozhodně Pein.
Hidan se při pohledu na tu krev olizoval. "Jé! Nemůžu ji olíznout?" zeptal se zasněně.
"Ne!" vyjekli Pein s Deidarou svorně.
"Aspoň kapičků!" škemral Hidan dál.
"Řekl jsem, že ne," řekl přísně Pein.
Hidan ho však ignoroval a rozběhl se k Yumiko. Těsně před ní ho něco prudce zastavilo. Podíval se na své ruce a zjistil, že jsou celé ovázané Kakuzovými provazy. "Ale no tak Kakuzu! Slituj se!" škemral.
"Drž hubu… Pein řekl, že ne, tak ne!" odvětil naštvaně Kakuzu a přitáhl Hidana zpět na jeho místo.
Yumiko začala být bledá a už chtěla proud zastavit. Věděla, že má jen omezené množství krve v těle a takhle to dál nejde, ale nemohla se vzdát téhle příležitosti… Musela to vydržet!
Najednou jí mrákoty přešly. A krev jí začala být vcelku lhostejná. Už se jí nezvedal žaludek a klidně by tu krev i olízla. Strčila dlaň pod ten proud a nechala si do ní natéct krev. Pak dlaň přiložila k ústům a napila se. Krev chutnala jako železo, ale nijak jí to nevadilo.
"Není to špatné," zamumlala. Pak si ránu zacpala. Tohle však neměnilo fakt, že se k nim nechce přidat. Zabili jí milovaného bratra. A ne zrovna milované rodiče.
"Vidíš," usmál se na ní Deidara, ale Yumiko se na něj chladně podívala.
"Co budeš dělat teď?" zeptal se jí.
Yumiko se zamračila. "Teď vás zabiju za to, že jste mi zabili bratra!"
Pein se ušklíbl, ve skutečnosti měl ale strach. "Yumiko. Nechtěl jsem to dělat… ale… Budeme to muset udělat po zlém," řekl a dal ostatním znamení. Ti se všichni postavili do bojových pozic -Deidara chvilku váhal, ale pak strčil obě ruce do kapsy s jílem.
Yumiko si musela vzpomenout na nějaké jutsu, které ji učíval bratr. Nikdy je nepoužila. To kvůli své fobii. Nakonec si na jedno vzpomněla. Udělala vzhodné pečetě a pak přiložila ruku na zem.
"Kuchiyose no jutsu!" vykřikla a před ní se objevila velikánská kočka se dvěma ocasy. Všichni Akatsuki se zamračili a skrčili se. Tahle kočka vypadala dost nebezpečně. Dvouocasé stvoření se rozběhlo proti Akatsuki a mrštilo po nich svojí velikou tlapou. Všichni odskočili pryč. Najednou se Itachi objevil za Yumiko. Chytl jí za krk, ale Yumiko mu dala pěstí do břicha, takže ji pustil. Rozběhla se a po jednom ocase vylezla na velikou kočku. Najednou se k ní snesl Deidara, který stál na ptákovi z jílu. Udělal jakousi pečeť a zvolal Katsu. Pak už si Yumiko pamatovala jen, že jí pálilo celé tělo a ona letěla vzduchem. Potom upadla do mdlob.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama