close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
RedRose2 právě v prodeji!
*
Následující povídka: Pain of RedRose (od ??. ??. 2013)
*
Nový vzhled stáhnutý z animeandmusic.blog.cz!

RedRose 11. kapitola

5. června 2012 v 16:02 | Atarashii |  RedRose

Yumiko


Dálší :D No užijte si ju :D Neměla jsem nervy to kontrolovat, takže tam nejspíš najdete trilion chyb^^ Hold chybové pole xD



Hnědovlasá modrooká sedmnáctiletá dívka seděla pod dubem na zahradě domu její rodiny.
Chvilku se jen tak dívala, jak plují mraky po obloze, ale pak vytáhla z kapsy od kalhot nějakou knihu. Se zaujetím si ji četl, ale pak jí vyrušil nějaký hluk. Prudce se podívala kolem sebe. Nikde nic neviděla, ale byla u stromu, takže vetřelec může být za ní. Zvedla se a podívala za strom. Nikdo tam nebyl. Nakonec si řekla, že to bylo asi jen nějaké zvíře a chtěla si zase sednout, ale její starší bratr se najednou objevil u ní.
"Čus ségra," pozdravil jí znuděně.
Yumiko jenom kývla.
"Mamka tě volá. Prý je někdo před barákem a ty za ním máš jít," řekl.
Yumiko se zamračila. "Proč jako? To to nemůžeš udělat ty?"
Její bratr zavrtěl hlavou. "Nemůžu. Jednoduše jsem línej."
Yumiko si odfrkla. "No tak děkuju za upřímnost," řekla a zmizela v domě. Přešla ke dveřím a otevřela je. Před nimi stál jakýsi divný muž. Nevypadal zrovna vkusně. Její matka by si určitě na jeho vzhled stěžovala. Měl totiž po celém obličeji tuny piercingů. A ne jen po obličeji. Dokonce i na uších. No prostě všude možně. Pak měl zrzavé krátké vlasy, zvláštní oči a černý dlouhý plášť s červenými mráčky.
"Zdravím," řekl tam trochu divně. Nejspíš nebyl zvyklý někoho zdravit.
Yumiko kývla. "Zdravím. Můžu pro vás něco udělat?" zeptala se. Nechápala, proč k nim chodí někdo takový.
Ten muž přikývl. "Ano. Víte… Kousek od sud mám zraněného kamaráda. Řekli mi, že v tomto domě bydlí nějaký lékařský ninja, který by mu mohl pomoci. Je to sním tak trochu vážné," řekl dost přesvědčivě.
Yumiko pokrčila rameny. "Moje matka je lékařský ninja. Chvilku tu počkejte, dojdu pro ni," řekla tomu muži a zmizela v domě. Když se vrátila, tak jí po boku stála zcela identická žena. Měla stejně dlouhé hnědé vlasy, stejné krásně modré oči, akorát byla o něco starší a vyšší.
"Dobrý den. Má dcera mi řekla, že prý někde máte zraněného kamaráda. Mám ho prý vyléčit," řekla usmívajíc se.
Muž přikývl. "Pojďte prosím. Je to kousek, ale vypadá to s ním špatně," řekl naléhavě.
Yumičina matka přikývla a rozešla se. Yumiko chvilku váhala. "Pojď," řekla jí matka. "Budeš mi asistovat."
Yumiko se zamračila. "Bude tam krev…"
"No a?"
"Já z ní zvracím…"
Její matka se usmála. "Jestli chceš být lékařský ninja, musíš to překonat."
Ten muž se na ně chvilku díval a pak přikývl. "Čím víc rukou, tím lépe."
"No vidíš. I ten muž to říká," usmála se Yumičina matka na svou dceru.
"No tak jo no," zamumlala Yumiko otráveně.
Když se dohodli, tak se ten muž rozběhl pryč a Yumiko se svou matkou ho následovaly.
"Tak to je on," řekl zrzoun a ukázal na stříbrovlasého muže s fialovými oči, který měl rozseknutá záda.
Yumičina matka zalapala po dechu a Yumiko si dala ruku před pusu. Bylo jí z toho špatně.
"Yumiko pomož mi s tím," přikázala matka své dceři. Začala muže totiž léčit svým lékařským ninjutsu.
Yumiko se nadechla. A zakňourala. Pak si klekla k muži a začala ho také léčit. Takhle ho obě léčily, dokud jim nedošla chakra.
"Tak to je vše, co pro něj zatím můžeme udělat. Ještě mu to obvážu, ale měli byste ho odvést do nemocnice. Tohle se bude léčit dlouho," řekla při konečném výsledku Yumičina matka.
Zrzavý muž zavrtěl hlavou. "To jaksi nepůjde. Musíme rychle zpátky do naší vesnice."
Yumiko se zamračila. "Ten muž to potřebuje," řekla.
"Ne… To vážně nejde. Máme misi, takže se nemůžeme zdržovat."
Yumičina matka pokrčila rameny. "Tak tedy dobrá… Ale kdybyste ještě potřebovali pomoc, tak víte, kde bydlíme."
Muž přikývl. "Děkujeme vám za všechno. Zachránili jste naši misi."
Yumiko i její matka se na muže usmály. "Přeji hodně štěstí," řekla Yumiko a otočila se na odchod. Její matka kývla a také odešla.
Zrzavý muž se na ně chvíli díval a když už byly z dohledu, tak se ten stříbrovlasý zvedl ze země. "Tak tuhle bábovku chceš Peine do Akatsuki? Vždyť by to chtělo ještě chvilku a poblila by se na mě," řekl.
"Drž hubu Hidane. Je silná jak prase. Jenže její rodiče z ní chtějí udělat lékařského ninju a tím potlačit její schopnosti," řekl Pein.
Hidan pokrčil rameny a zvedl se. "Když myslíš…"
"Já si to nemyslím. Já to vím. Dokázala by zdemolovat celý Akatsuki jediným mrknutím oka. A ty její rodiče se tváří, jak jí milujou. Pche… To by mě zajímala její reakce, až zjistí pravdu."

"Yumiko! Večeře!" rozlehl se matčin hlas po celém domě.
"Už běžím," zaječela na to Yumiko a vyběhla ze svého pokoje. Dupala po schodech dolů, sprintovala do jídelny a tam prudce zastavila.
Její otec, bratr i matka už seděli u stolu a jedli. Yumiko si sedla na volné místo u stolu, vedle svého bratra. "Itadakimasu!" řekla, vzala si hůlky a pustila se do jídla.
Když byli po jídle, tak si jí otec zavolal do své pracovny.
"Co potřebuješ?" zeptala se zvesela a s úsměvem Yumiko, ale když spatřila otcův výraz, tak se jí úsměv vytratil z tváře.
"Yumiko. Něco jsem dlouho probíral s tvou matkou. Probírali jsme tebe. Víš… Nemyslíme si, že jsi dost silná na to, abys mohla nosit jméno našeho klanu. Vlastně… Jsi strašně slabá, na rozdíl od svého bratra. Tvůj bratr dokázal všechno, dokonce mu nabídli, že se stane ANBU v Konoze. Ale co ty? Nemáš ani na to stát se lékařským ninjou! A to jsi naše dcera! Nemůžeme si takovou hanbu dovolit… Vlastně. Tě už nechceme," vyhrkl na ní bez milosti její otec.
Yumiko tam tak stála jako sloup. Nevěděla co říct. Do očí se jí nahrnuly slzy. Okamžitě schovala tvář do dlaní a začala vzlykat.
"Proč? Co dělám špatně? Já se snažím!" vzlykala.
Její otec si povzdychl. Nechtěl to s ní dál probírat. "Už jsem ti to řekl. Nezasloužíš si být naše dcera. Jsi moc slabá na náš rod," řekl jí bez milosti. Pak odešel z pracovny a nechal jí tam samotnou. Yumiko vzlykala jako divá a ne a ne přestat. Měla vztek na sebe, na rodiče, na bratra, jednoduše na celý svět. Pak s hlavou v dlaních vyběhla z pracovny a utekla tam, kam chodí vždycky, když chce být sama. Na sráz za vesnicí.

Yumiko seděla na okraji srázu a smutně pohupovala nohama ve vzduchu. Sem tam jí z oka vytekla kapička slzy, ale prudký vítr, který tam bez milosti řádil, jí slzu vždycky odvál pryč.
"Ahoj," ozval se za ní nějaký hlas.
Yumiko sebou trhla a rychle se otočila. Za ní byla nějaká holka. Měla dlouhé blonďaté vlasy s palmičkou nahoře a ofinou přes levé oko, modré oči a černý plášť s červenými mráčky… Jako ten zrzavý muž, kterého potkali dopoledne.
Yumiko jí jen kývla na pozdrav. Nechtělo se jí mluvit. Byla děsně nešťastná a nezmohla se na nic, než na vzlyky.
Ta dívka si sedla vedle ní na kraj srázu. "já jsem Deidara," řekla jí.
Yumiko zase kývla.
"Ty nemáš jméno?" zeptala se dívka, ale Yumiko jí ignorovala. Místo toho zase utrousila slzičku.
"Ty jsi smutná?" zeptala se zase. Yumiko její otázky začaly otravovat, tak si řekla, že by jí třeba odpověděla.
"Jo… A ty tu děláš co? Vlastně jsem tě tu nikdy neviděla," řekla.
Dívka se usmála, že jí konečně odpověděla. "Já jsem jen tak šel kolem a spatřil uplakanou dívku. Jsem gentleman, tak jsem si řekl, že jí tu nemůžu jen tak nechat. Víš… Když jsi smutný a myslíš si, že tě trestá bůh, tak si myslíš, že když budeš sama, tak ti to pomůže. Jenže to není správné. Když je někdo smutný, měl by být ve společnosti."
Yumiko se začervenala. "Ty jsi kluk?" špitla.
Teď se zase začervenal ten kluk. "Jo," zamumlal trochu uraženě.
"Promiň. Já jsem myslela… No… Vypadáš jak holka, víš… no…" začala se omlouvat Yumiko, jenže ten kluk jí zarazil.
"To je v pořádku. Že jsem holka si myslí všichni," řekl s úsměvem.
Yumiko se na něj chvilku dívala a pak schovala tvář do dlaní. Třásla se, takže si ten kluk myslel, že se směje. "Co je tu tak zábavného?" zeptal se. Teprve když Yumiko vydala vzlyk mu došlo, že brečí. Dal jí ruku na rameno. "Hej… Neplač," utěšoval jí.
Yumiko si setřela slzy z tváře. "Když já nevím… Mám největší chuť skočit z tohohle srázu," řekla a podívala se na hloubku pod sebou. Pod nimi se rozléhala její rodná vesnice.
Kluk se usmál. "Tak to nedělej! To bych musel totiž skočit s tebou… A to si nedělám legraci" řekl a otočil hlavu o 180°. Zjevně se na něco zašklebil. Pak hlavu zase otočil zpět.
Yumiko se na něj podívala. "Nemáš k tomu důvod," zabručela.
"A ty ho snad máš?"
Yumiko se podívala do dálky. "Mám," řekla a z oka jí vytekla další slza.
"Co se stalo?" zeptal se jí.
Yumiko zavrtěla hlavou. "Nic co by měly slyšet cizí uši," řekla naštvaně a zvedla se. Vážila si starosti toho kluka, ale ty otázky jí otravovaly.
"Promiň, ale už bych měla jít," řekla a rozběhla se pryč. Ten kluk se za ní jen díval. Najednou se vedle něj objevil zrzavý muž. Pein… "To se ti moc nepovedlo, Deidaro," řekl.
Deidara se ušklíbl. "Kdokoliv z vás by s tou holkou neměl trpělivost. Rozhodně jsem si u ní vysloužil větší autoritu, než by dokázal kdokoliv jiný z Akatsuki," zabručel.
Pein nehnul ani brvou. "To je možný. Teď pojď. Musíme navštívit její rodinku," řekl a oba dva najednou zmizeli.

Yumiko seděla na stromě na kraji vesnice. Chvilku přemýšlela o tom blonďatém klukovi, Deidarovi. Byl na ní vlastně tak milý a ona se na něj tak obořila. Kvůli výčitkám si řekla, že se ho zítra na srázu opět pokusí najít a omluvit se mu. Nakonec si řekla, že dneska už je dost unavená, tak si půjde domů lehnout. Vždycky chodívala domů pozdě, v době, kdy už všichni spali. Dnešek nebyl výjimkou. Hrozně potichoučku otevřela dveře od domu a zase potichu je zavřela. Jako myška začala stoupat po schodech, až byla v prvním patře. Když šla do svého pokoje, tak prošla kolem pokoje svého bratra, který měl otevřené dveře. To je divné, pomyslela si. Brácha si nikdy nenechává otevřené dveře. Třeba bych se tam mohla podívat, řekla si a vešla dovnitř. Jakmile to udělala, tak začala ječet. Na posteli leželo tělo jejího bratra a všude kolem byla krev. Okamžitě k němu přiběhla a zkontrolovala mu tep… Byl mrtvý. Yumiko se z té spousty krve všude kolem udělalo mdlo. Dala si ruku před pusu s hrozbou, že bude zvracet, ale nic takového se nestalo. Místo toho se jí zatemnilo před očima a ona se skácela k zemi.

Probrala se až v místní nemocnici. Zrovna u ní byla sestra a něco čudlikovala na přístroji vedle jejího lůžka. Když si všimla, že se Yumiko probrala, tak se usmála a pohladila jí po čele.
"Ahoj. Jak se cítíš?" zeptala se sedmnáctileté dívky.
Yumiko chvilku mlčela. "Co je s bráškou?" zeptala se.
Sestra posmutněla. Neměla to srdce jí to říct. "Víš… Včera. Včera váš dům nejspíš někdo napadl a… zabil tvého brášku a rodiče.Ty jediná si zůstala naživu… Nevíš, proč?"
Yumiko začala vzlykat. "Já nevím," plakala. "Vím, že jsme přišla domů pozdě, jako vždy… A… viděla jsem, že má bráška otevřené dveře od pokoje… a…a. Vešla jsem dovnitř. A tam…" neměla to srdce to dokončit.
Sestřička jí objala. "Chudinko malá," zašeptala jí do ucha. "Teď už budu muset jít, ale za chvilku sem za tebou přijde nějaký kluk se svým otcem. Prý tě znají. Oba," řekla jí.
Yumiko byla zticha. Rozhlédla se po pokoji. Nebylo to nic moc. Prostě typický nemocniční pokoj. Bylo tam otevřené okno, ze kterého proudil příjemný čerstvý vzduch. Yumiko se zadívala do okna a po tvářích jí při tom stékaly slzy. Neměla ani zdání co se to v posledním dni událo. Byla z toho naprosto zmatená. Chvilku po tom, co sestra odešla, se opět otevřeli dveře. Yumiko to ignorovala. Ať to byl kdokoliv, neměla zájem se s ním teď bavit.
"Ahoj," ozval se známý hlas. Yumiko sebou trhla a podívala se na nově příchozí. Byl to ten zrzavý muž, kterému včera dopoledne s matkou léčily parťáka a pak také ten blonďatý kluk, který se jí včera snažil utěšit, Deidara.
"Ahoj," řekla chraplavým uplakaným hlasem Yumiko.
"Jak ti je?" zeptal se jí ten zrzavý muž. Yumiko na něj upřela oči. Jak by se asi mohla cítit, když jí vyvraždili rodinu? Dost blbá otázka…
"Špatně," řekla a dál to nehodlala rozvádět.
"Můj… ehm… syn," řekl a blonďatý chlapec měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. "Můj syn mi řekl, co se stalo. Vlastně byl jeden z těch, co našli váš dům… v tom stavu," řekl zrzoun.
Yumiko pokrčila rameny, ale do očí jí vyhrkly slzy. Nechtěla před nimi brečet, tak si je okamžitě setřela.
"Víš. Já nevím, jak se teď cítíš, ale kdybys něco potřebovala, tak mě, nebo mému synovi klidně řekni. Ty a tvá matka jste pomohly nám, tak my pomůžeme vám," řekl zrzavý muž.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se Deidara ještě dřív, než mohla Yumiko poděkovat.
"Yumiko," šeptla smutně.
Deidara se usmál a pak ukázal na toho zrzavého muže. "To je… můj otec… Pein," řekl a snažil se zakrývat své chichotání.
Yumiko byla tak smutná, že si jejich pobavení nevšimla. "Hmm… Těší mě," řekla a podívala se z okna.
"My tě tu už necháme samotnou. Nechceme otravovat. Ale nezapomeň, že kdybys něco potřebovala, jsme tu pro tebe," řekl Pein a otočil se k odchodu. Deidara ho následoval.
"Děkuju," řekla za nimi ještě Yumiko, než se zavřely dveře. Když byly dveře zavřené, tak se oba dva zašklebili.
"Je docela hezká," řekl Deidara. Pein se na něj ušklíbl. "Nevšiml jsem si. Spíš je silná," řekl.
"Toho jsem si zase nevšiml já," odvětil Deidara.
"No vidíš. Každej se díváme na něco jinýho," řekl Pein. Pak se na něj Deidara podíval a Pein si uvědomil, co právě řekl. "Prostě… Ignoruj to," řekl a zrychlil krok. Deidara se rozesmál. Tohle všechno mu přišlo hrozně vtipné. "Jistě tatíčku."
"Zmlkni!" zaječel na něj Pein a Deidara se rozesmál ještě víc.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama