Tak jsem se rozhodla, že sem dám nějakou povídku.
... Samozřejmě jsem nic nevymyslela, ale líbí se mi jedna povídka, kterou jsem četla. Je to kapitolovka, ale přibývá to neskutečně pomalu :D. No tak já sem dám 1. kapitolu a uvidíme, jak se mude líbit ;). Asi sem přidám nějaké svoje obrázky, ale moc se mi do toho nechce ^^. Ale přidám, až se k tomu dokopu :D.
Tak a tady je ta povídka :)
Budu vám vyprávět příběh. Příběh, jenž měl být lidem navěky skryt. Příběh, jenž nikdy neměl slyšet nikdo jiný než jen ti, kteří v tomto příběhu žijí.
Začalo to před léty, tehdy se ve městě zabydlela rodina. Člověk by řekl, že to jsou úžasní a hodní lidé. Což bylo pravdou, až na menší detail, kterého si ti normální začali brzy všímat. Od té chvíle i normální lidé vědí, že žijí mezi námi, ale tentokrát je už jen tak nedokážou poznat. Tentokrát své schopnosti skrývají a snaží se žít jako normální lidé.
,,Opravdu tam musím?" Zeptal se mladý chlapec hlasem, jenž značil, že se mu to nezamlouvá.
,,Ale Eriku." Okřikla ho s klidem jeho matka. ,,Co je na tom špatného?" Zeptala se. Ovšem i on věděl, že ať své matce řekne cokoliv, nic její názor nezmění.
,,Měli jsme zůstat v Brazílii." Zavrčel s mírným povzdechem. ,,Tam jsem měl alespoň kamarády." Nahodil, když zahlédl zamračený výraz dlouhovlasé ženy.
,,Já i ty, oba jsme moc dobře věděli, že to nebylo možné." Zakroutila hlavou. ,,Přihlásila jsem tě do nejlepší školy ve městě, tak doufám, že už neuslyším žádné protesty." Vždycky chtěla jediné, ať má její syn lepší budoucnost než ona sama.
Chlapec si s hlubokým povzdechem převzal svačinu, jenž mu podávala. ,,Tak já teda půjdu." Pousmál se, ve dveřích se však zastavil. ,,Jinak, chtěl bych tě upozornit, že mi už je-"
,,Šestnáct, jo, já vím." Dopověděla za něj. ,,Jen nemůžu uvěřit tomu, jak ten čas rychle letí." Pousmála se a nechala ho jít. Jindy by i rovnou nabízela, jestli nechce svézt, ovšem už se smířila s jeho nejčastější odpovědí, která zněla: absolutně vyloučeno.
Erik nebyl ten typ, co by poslechl každé slovo svých rodičů. I když měl být dnešek prvním dnem v nové škole, moc dobře věděl, že se mu tam líbit nebude. Raději se rozhodl odejít někam, kde by mohl být sám.
I přes to že New York neznal, moc dobře věděl kudy jít, aby se dostal na odlehlé místo.
,,Wow." Žasl nad tím místem, které měl právě před očima. ,,Nevěděl jsem, že i v takovémto zapadákově mají lesy." Byl přímo unešen přírodou, která šla na tomto místě cítit. ,,Bezva." Šibalsky se pousmál a odhodil svůj batoh na nedalekou lavičku. Byla vyrobená ze dřeva, zřejmě ze stromů tohoto lesa, stejně tak, jako stůl vedle lávky. Vypadalo to, že moc lidí zde nechodí. Otázkou bylo, proč?
Mladý hnědovlásek se po chvíli ztratil v menším lesíku. Miloval přírodu, vždy ho to k ní táhlo. Nikdo však o tomto malém tajemství nikdy nevěděl, nepověděl to ani vlastní matce, s kterou zůstal sám od chvíle, co jeho otec odjel a už se nevrátil.
Byl natolik zaneprázdněný až si ani neuvědomil, že už není sám.
,,Kdo je to?" Šeptl holčičí hlas. Mohla mít kolem čtrnácti let.
,,Aj, schovej se!" Zavrčel starší hlas. ,,Co když tě uvidí?" Zavrčel znova, aby dívku donutil zalézt zpět za balvan, za kterým se oba schovávali.
,,Nevypadá nebezpečně." Špitla dívka.
,,To sice ne." Přiznal. ,,Ale první dojem může klamat." Zamračil se.
,,Tenhle výraz znám." Řekla celkem vyděšeně dívka. ,,Samueli, ne!" Snažila se mu v tom zabránit.
,,Je na našem území." Řekl chladným ovšem klidným hlasem. ,,Znáš přece pravidla, nebo snad ne, Aj?" Obrátil k ní svůj zrak plný hněvu.
Dívku z jeho pohledu zamrazilo. ,,Možná, možná tu není kvůli nám." Povzdechla si. ,,Však se na něj podívej, nevypadá, že by něco hledal." Upřela na něj prosící pohled. ,,Nech ho žít." Zaprosila.
Samuel odvrátil hlavu. ,,Tak dobře." Změnil své rozhodnutí. ,,Ale uvidím-li ho zde ještě jednou, tak přijde o krk." Domluvil, otočil se a po kameních slezl níž, aby se mohl vrátit zpět. ,,Aj, jdeme!" Křikl na mladší dívku, která se ihned po jeho slovech začala otáčet k odchodu. Její sluch ji však donutil ohlednout se zpět.
Dívku z jeho pohledu zamrazilo. ,,Možná, možná tu není kvůli nám." Povzdechla si. ,,Však se na něj podívej, nevypadá, že by něco hledal." Upřela na něj prosící pohled. ,,Nech ho žít." Zaprosila.
Samuel odvrátil hlavu. ,,Tak dobře." Změnil své rozhodnutí. ,,Ale uvidím-li ho zde ještě jednou, tak přijde o krk." Domluvil, otočil se a po kameních slezl níž, aby se mohl vrátit zpět. ,,Aj, jdeme!" Křikl na mladší dívku, která se ihned po jeho slovech začala otáčet k odchodu. Její sluch ji však donutil ohlednout se zpět.
,,Co to bylo?" Zbystřil, upřeným pohledem sledoval balvan snad desetkrát větší než je on sám.
,,Sakra, slyšel tě." Zaklela šeptajícím hlasem Aj, když seběhla kamenité schody.
,,Jdeme, hned!" Šeptl, rozběhl se hlouběji do lesíka. Aj běžela poslušně za ním. Oba zmizeli z dohledu právě ve chvíli, kdy se Erik dostal na vrcholek obřího balvanu.
,,Co to jenom mohlo být?" Ptal se sám sebe. ,,Nebo spíše, kdo?" Uvědomil si, že hlasy zněly lidsky. Ještě chvíli seděl na balvanu a díval se po okolí, jestli nezahlédne alespoň nepatrný pohyb něčeho, co by odpovídalo tomu, že zde není sám. ,,No, asi se mi jenom něco zdálo." Přiznal si s mírným povzdechem.
Jen tak mimochodem se to jmenuje Vlk. Je to fakt krátký, ale jestli se Vám to bude líbit, přidám další :D







